Pokus pro dvě

Prznitelé katedrál si podávají ruce s oplzlíky… Takový Bataille ..., nadučitel, dozajista plachý, odněkud z maloměsta... „Čas sváteční!“ Slyšíte jak řvou? „Čas sváteční...“ Takové masturbační vize plné laskomin se vyjímají pěkně v každém počasí. Začínám mít stísňující pocit, že nejde o pomýlenost, o zmatení v nepřehledných historických zvratech, ale o jistou formu permanentní demence. A francouzští surrealisté, vedení v politických a sociálních věcech nikdy neselhávajícím kompasem špatného vkusu, provázejí frenetickým potleskem Castrovu despocii.

Že to tak není? Že jistý typ zkušeností je nepřenosný? Tak tedy odjinud: několik pražských nezbedů, ostatně chlapců z lepších rodin, nadšeně vítá, dokonce sborníkem, „nejprostší surrealistický čin“ Olgy Hepnerové, která opozdilce na jedné letenské refýži rozjezdí náklaďákem.

V tomto zlověstném jiskření "je vidět, jak za katem a kanibalem se zjevuje blbec“. Je to revoluční blbec. Konečně ta slova padla: Revoluce a levicový intelektuál.

Začněme nejdříve druhým z těchto pojmů: Intelektuál levičák. Jako masový typ se zjevil náhle: Francie, druhá polovina 18. století. Ale, koneckonců, vždycky tady byl. Entuziasmus, horoucí srdce, býčí žlázy..., potřeba doufat silnější než úsudek..., většinou statečný, perfektní ničitel, vždy selhávající při rekonstrukci, zářící imaginací a samozřejmě doktrínářský blb. A právě on má v Abendlandu permanentní roli. Neboť rozpozná a pojmenuje, častokrát dříve nežli jiní, konkrétní formy společenské represe. A dává tím pak určující náplň pojmu svoboda.

Tento typ existuje pouze zřídka mimo Abendland. A Abendland by mel bez něj úplně jinou tvář. A ták už pouze jedno varování: ve většině případů je společenská choroba zlem menším nežli lék, kterým ji chce hojit. Neboť jeho výlučnost spočívá v přemrštěnosti, se kterou nechuť k jakémukoliv společenskému řádu maskuje útoky proti jeho konkrétním projevům.

A nyní pojem revoluce. Či přesněji, ta její sociální verze. Cíl? Zničení stávajících struktur a jejich nahrazení Nebem na Zemi. Metoda? „Krajně napjatou vůlí bez uzdy, která by je krotila, nezvratnou věrou v právo vlastní a úplným opovržením k právům druhého, energií fanatika a prostředky zločince, touto dvojí silou menšina může podmanit většinu.“ A výsledek? Tak jako vždycky: kompromis. Kompromis mezi kontinuitou a změnou, tak jak jej popsali Tocqueville a Carr.

Pokud není zničena i paměť pospolitosti, ať etnogenezí či dlouhodobou imperiální vládou odlišné civilizace, pak v tomto kompromisu vždy váží více tradice.

A role levičáka v tomhle všem? Je dvojí. Ti nejlepší spojují zjitřenou citlivost s religiozitou heretika a jejich úkolem je tedy nejen vyvolat krizi kolektivního vědomí, uzlový bod obratu, ve kterém mizí ustálené hodnoty, ale také, a to především, nastolit Nový Mýtus. Onen adorativní vztah k tomu, co prý bude. Zatímco tu první roli sehrává stejně dobře reformátor, ta druhá je jim psána přímo na tělo.

A kromě těchto velikánů je tady ještě průměr, spodina. „Ty usmrkané, uslintané, vyjevené, hanobící hordy, ponořené do tlachů, třeštící bídnou blbostí“. Revolveroví pisálci jako Marat, Fučík nebo Debray, umělecká šmíra jako David, Sartre nebo Kohout, obskurní vědátoři, zneuznané milenky, páteři vyklouzové, tleskači, agitátoři, zamindrákovaní trubci, výrostci, lesbičky, inženýři ... prostě intelektuální lůza, která koná každodenní masově politickou práci. Přežvykuje hesla, kalí vodu a vodí procesí.

Co vybrat do toho jejich rodokmenu jako ukázku? Valdenské? Jeana de Meung? Tábority, Bundschuh? Münzera? Novokřtěnce? Camoristy, Levellery? Doma je doma - tak tedy kališníci!

Pletenec rozporů vedoucí k revoluci je plný roztodivných uzlů. Zemský patriotismus se sráží s univerzalismem církve, král vznáší nároky nákladné zahraniční politiky a panstvo nemá příliš mnoho chuti k berním, vladyka chrání patriarchální strukturu svých sídel, která je protikladná zájmům dominií, kupecký patriciát potřebuje trh a tomu brání ochranářství feudálů a cechů... To všechno, zabedněností a bídou napjato k nesnesení.

Kdesi dole, už po staletí, působí kontroverze mezi svědomím a právem, mezi individuálním pojetím spravedlnosti a zákonnou normou, která organizuje společnost. A to je právě určující téma vzdělanců.
Protože morálka je odvozena z Bible, stává se tato kniha soudcem zákonů. A intelektuál té doby, který je prakticky vždy klerikem a všechnu naději a důstojnost tak čerpá ve strukturách církve, má prvořadý zájem o svůj vlastní chlév. Proto tvrdě kritizuje simonii, neřestné bohatství prelátů a hierokratičnost řádu. A zde se problém, který řeší vzdělanec, setkává se zájmy a potřebami některých dalších skupin. Každý si koneckonců něco vybere. Tak třeba lenošivec na královském trůnu, plný oplzlin a chlastu, nachází v kritice papežství určité zdůvodnění pro svou neschopnost. Neboť bratr Zikmund, který ho ve všem přerůstá, je přece s Římem jedna ruka.

Ale dvě motivace jsou určující pro všechny souputníky vzdělance po levici: hrabivost a potřeba naděje. Důvěryhodnost instituce spásy je zeslabena kritikou a hrabivost v tomto posouzení nalézá jádro v pravdě zlaté - majetek církve. Výchozí program je víceméně zřejmý: opravou církve bude opravena společnost, která se nasytí bohatstvím vzatým Římu.

Avšak toto řešení je opět plné kontroverzí. Neboť při tom přelévání měšců je rozdíl v příležitostech a držbě. Nemluvě již o to, že církev nereprezentuje sociální celek.

K tomuto řešení vedou dva různorodé proudy: Pierre Valdés a svatý František z Assisi. Program revoluční rekonstrukce společnosti a projekt revoluce hlav a srdcí. Revolucionáři a reformátoři. A i když Hus je dědic obou přístupů, sám patří k tomu druhému. A i když smyslem jeho učení bylo zachovat celek změnou jednotlivin, stává se jeho osoba součástí zápalného mýtu, který pak vznáší nároky zcela odlišných komplexů. Neboť výjimečnost jeho příkladu je minimálně dvojí: heroismus, se kterým řeší rozpor mezi individuální morálkou a spravedlností kolektivity, a naléhavost, se kterou hledá ztracený soulad mezi rozumem a vírou.

A nyní nastupují intelektuální potřeštěnci a scholastičtí dětinové. Tak nejdříve ta první sorta. Například Želivský, premonstrátský mnich. Zaklíná chátru chiliastickými kulty a vyvolá démony, které musí živit krví. Nabízí spásu, cinká zcizenými misky a když už v Praze není žrádlo a chlast odtáhne s lůzou do severních Čech. Je poražen, vrací se zpátky, posléze popraven, když nenachází další zdroje lupu.

Ti druzí, odchovaní katedrovou védou, se povětšinou v psaní pitomin. Někteří procitnou, zděsí se zkázy a dělají pak ideologický paravan nárokům umírněnců. Jakoubek ze Stříbra. Nalezl symbol revoluce v kalichu a tím jeho role víceméně končí.

Sršatci míří z Prahy ven. Zatec, východní Cechy a hlavně Tábor. A táborští zběsilci poděsí nakonec i Žižku, který pak s orebity představuje střed.

Zem bez orby, čoudící spáleniště, chorály nábožné, kostlivec v každé skříni. A k tomu všemu vášeň tak strašlivá, že propaluje plech, precizní řemeslo vojenských zabíječů, tající železo, jímž zalévají chřtány. Ale všechny tyto prvky jsou koneckonců na svém místě. Neboť převáží počet, surovost a zdroje nepřátel. Zde triumfuje Super-Ego kališníků, „které je hypermorálním a potom tak krutým, jakým dovede být jen Id.

Záhy původní menšina nabývá v Čechách vrchu. Ale dělící čára začíná být jasná. Neboť šlechta a města nakradené drží, zatímco plebs je potřebami nucen stále k loupežím. Profesionální armáda, ty roty polem pracující, si musí stále znovu opatřovat chléb. A proto táborité mrzačí vesničany, platící dané katolickým pánům. A jízdy spanilé, kdy kořist přetěžuje vozy... Někteří vzdělanci se snaží fúrii, kterou dříve vyvolali, vlákénky regulí připoutat k oltáři. Například Biskupec. Ale všechno je už marné. Nepřítel poražen, krev volá po krvi, vjedou si do vlasů jen mezi sebou. A spojitost okusuje změnu: Lipany.

Rezultát? Lucemburk na trůnu, církev kompaktáty sjednocena, Rokycana biskupem. Rozpor mezi potřebami zahraniční politiky a nároky stavovského státu trvá. Zemanstvo dočasné posíleno, ale přesto, do konce století, zájmy velkostatků vedou k fyzické porobě selského člověčenstva. Protekcionismus cechů spíše roste a patriciát tak může využívat pouze dočasného klidu a to se mu vůbec nelíbí. Lůza na řetězu, muži v potu tváře obdělávají pole a ženy dále rodí v bolestech.

Změna? Náznaky tolerance. Lid pod jednou i pod obojí pod střechou společného státu, i když původní záměr obou stran byl přesně opačný.

A cena? Mrtvol na statisíce, ekonomika v troskách, korunní země odcizeny navzájem. A lancknechti z Čech ve službách kondotiérů celé Evropy.

A levicový intelektuál? Naříká. Představoval si to jinak. Nakonec Táborem opuštěn, umírá v kasematech hradů „husitského krále“.

Tento příklad má bezesporu charakter demonstrace. Neboť určité libreto je u všech revolucí víceméně stejné. Problémy „nazrálé“..., tak jako v každé době. Zvěřinec prolamuje ploty a rozmetává dům... Klanění šelmě a obrazu jejímu... Obnova původní společenské stavby, která má pouze o okénko víc. Stále stejná otázka. Nebylo možné méně platit za tuhle porážečskou práci? A levicoví vzdělanci, „jak lvové v kleci jatí“, si dále otloukají klouby o patník. A Já? Katolík bez církve. Koukám jak sůva. Neboť otázka, kterou tady kladu, je koneckonců výrazem nejistot.

A poslední dvě století? Instrumenty zůstávají stejné, avšak dvě nové sorty přiboudlin teď rozkvašují směs: morálka Bible opuštěna a Rusko stojí ve vratech.

Prvním, kdo zamíchal v tom hrnci, byl zřejmě abbé de Saint Pierre. Zpovědník Orleansů, člen Akademie, z té ale vyhozen, když kritizoval pohoršlivost krále. A léta Páně 1737 idea pokroku. Pokroku do kroku vyzvání rozum, který se zdokonaluje napořád. Zde francouzské myšlení přeskočilo Rubikon. A pak to frčí. Pospolitost zednářských lóží, ostatně importovaná z Británie, ochromí sounáležitost farní obce. Masová produkce inteligence vyvolaná potřebami správy ludvíkovského absolutismu a systém klasicistní edukace. D'Alembert, Lagrange a de Laplace otáčejí směrovku přírodních věd. Neboť otázky přírody jsou vyřešeny, převedeme-li je na matematický problém. Dedukce vítězí, empirismus nahrazen experimentem a Newtonovo dědictví zčásti promrháno. Neboť imperativ chápat je střídán požadavkem užít. A všemu vládne Jean Jacques Rousseau! Nikoliv Bible, ale Příroda a Přirozené Právo. A tak Francie, neznajíc baroka, musela sáhnout k libertinství. To vše opentleno Voltairem a Diderotem, rozmělněno pisálky a advokáty a vyváleno Sadem ve stoce.

A revoluční Paříž? „Běhny tak sviňačí s mrtvolami“. A opět libreto, které jsme už četli. Další okno ve
společenské stavbě? Nová koncepce lidských práv, z nichž význam největší má idea rovnosti. Obvykle špatné pochopena, Síří kol sebe nasládlý zápach utopického komunismu. Neboť její původní zdroje: rovnost před Bohem, rovnost před zákonem a rovnost příležitostí, jsou otráveny požadavkem majetkového egalitářství.

A tímto způsobem se potomci sansculottů pokoušejí dostat nazpět svoje kalhoty. Podobné jako většina z těch levicových revolučních proudů počínaje valdenskými. Takto zdeformovaná idea je zvláště nebezpečná, protože v dialektickém konfliktu individualista-kolektivista aktivní roli přisuzuje druhému z těch pólů. Ten legálně zcizuje, přerozděluje a přitesává vyšší hlavy v houfu. Idea majetkové rovnosti vede ve svých důsledcích k potlačení individuální podnikavosti, tak příznačné pro Abendland, a ke glorifikaci absolutistického státu. A Prusko s Ruskem za zády čekají jen na tuhletu šanci. Prusko, kde luteránství a korporativní řehole zděděná po křižácích připravují půdu nacismu. A ruská metoda Potěmkinových vesnic. Voltaire slzí dojetím nad ústavou Jekatěriny Druhé a nepovšimne si pouze, že čtení tohoto dokumentu je v Rusku penalizováno drastickými tresty. V tomto hybridním gigantu vzniklém na Východe se odedávna mísí výpary opilce, mršiny a kata. To vše zaléváno hektolitry Duchů Moskvy. Výsledek zřejmé přitažlivý pro některé nosy.

Tak tedy Rusko a Rusové... Na začátku směs Slovanů a Baltů s normanskou dynastií Rurikovců v čele. Kulturní ofenzíva Byzance a odtud pravoslaví. Kontakty s Chazary a moslemíny..., vítězství Velké stepi..., kuratela Mongolů..., severské městské republiky, ovlivněné Varjagy a Hanzou, zanikají. A v 14. století etnogeneze dovršena a máme tu Velkorusy, či přesněji kapustňáky, jak je nazývali v Polsku. „Obrovská rozloha území, nepřerušovaná žádnými přesně určenými geografickými obrysy nebo etnografickým rozdělením“, zpomaluje sice tvorbu státu, ale nakonec ústí v říši obludných rozměrů. Byzantinská idea césaropapismu šířená pravoslavím, potřeba anulovat odstředivé tendence provincií v těch nekonečných pláních a tradice mongolské správy vede velmi záhy k oné formě despocie vojensko-otrokářského typu, která je pro Rusko příznačná.

Tento stát byl naneštěstí vyzbrojen hned od počátku matoucími mimikry. Rasová sounáležitost s Abendlandem, křesťanská ideologie, politicko-sociální systém, který bylo možné interpretovat v termínech feudalismu. Tyto dezinformace záměrně šířeny licoměrnou propagandou. A skutečnost? Ponechme stranou mongoloidní rysy vůdců sovětského státu, protože míšení ras nemusí mít negativní účinky. Tak tedy nejdříve ortodoxní křesťanství.

Také zde se setkáváme s licoměrností, která je tak typická pro byzantinský Východ. Neboť zatímco v dogmatech není příliš velkého rozdílu mezi pravoslavím a katolicismem, pak praktická řešení jsou si protikladná. Exoterní spekulace je od počátku dominantou Východu. Modality převtělení, struktura Svaté trojice..., naproti tomu katolík přemýšlí o hříchu a o skutcích, jež jsou předpokladem spásy. Pojem svědomí obohatí kolektivní vědomí Abendlandu, zatímco skutky pravoslavných degenerují v liturgii. Neboť jejich víra je měřena délkou modlitby, ližbou ikon a životem na kolenou. A specificky ruská samolibost je živena naukou o obožnění člověka již pouhou tělesnou podobností s Kristem. Pochopitelně mají plnou hubu jen svých předností. A zde se namyšlenost pravoslavného kléru stýká s potřebami samoděržaví. Neboť Moskva, třetí Řím, údajně nahradí a spasí Západ, který je vyžilý a vilný. Autokefálnost ortodoxních církví, tvářící se demokraticky, kombinovaná s principem césaropapismu, degraduje pravoslavné na služebníky státu. Ještě v l8. století může statkář trestat popa metlou a pop sám, obžerný a chlípný, tříská prutem přes zadnici děvečku. Toto začlenění kléru do struktur policejní mašinérie je dovršeno v devatenáctém století, kdy car Mikuláš I. jmenuje do čela Svatého sidonu četnického plukovníka.

Rusku od počátku chybí ona konkurence mezi církví a státem, která je pro feudální a postfeudální Abendland tak podstatná. A obsah pojmu feudalismus v Rusku je pák problematizován z opačné strany. Neboť v sociálně politické struktuře tohoto státu chybí role feudála. Pyšného suveréna, který svá práva i povinnosti odvozuje z lenní smlouvy. Tuto funkci supluje zde dvorský aristokrat, jehož moc, majetek i důstojenství jsou podmíněny přízní panovníka. A tak, zatímco jazyky národů Abendlandu pečlivě odlišují šlechtu od dvořanů, ruština disponuje pouze slovem dvarjanin.

Zalezlý v polozemnici teď tento degenerovaný levoboček Cařihradu civí na štěpní horizont. Pak Ivan Hrozný stiskne pařáty a Kazaň s Astrachaní mu leží u nohou. Rozdrážděn úspěchem, vrhne se na západ. A první pěkná facka! Neboř několik stovek rytířů mečového řádu, v 16. století už zcela přežilých, se zázemím rozvráceným reformací, žene ho zpátky z Pobaltí. Od této chvíle traduje se heslo „Dohnat a předehnat“. Neboť zde poprvé, bez jakýchkoliv servítků, se konfrontují přednosti a nedostatky Abendlandu s Ruskem. Na jedné straně individuální podnikavost, za kterou Západ platí hašteřením, na druhé straně centralizovaná kázeň, kterou chce Rusko vyvážit množstvím. Ambivalentní vztah Ruska k Abendlandu přijímá definitivní podobu. Servilní obdiv k materiálním atributům životního stylu provázený ideologickým mesianismem, který chce zcizit tyto hmotné statky Západu. Metoda, kterou chce Rusko dobýt Abendlandu, je víceméně hotova: šikovně opentleno líbivými hesly, snaží se využít mocenských rozporů. A zde právě Rusko začíná kořistit na naivitě levicových intelektuálů. A proto souloživá carevna nadbíhá francouzským racionalistům a ideologové Velkoruské říše brnkají do strun panslavismu a slavjanofilství. Vcelku však sila ruských pluků v tom intervalu několika století váží víc než ideologická diverze: Pobaltí dobyto, Pitěr postaven, Polsko rozděleno. A Abendland, zděšen Napoleonem, pouští ty ruské trupy stále hlouběji na své území. Neboť Británie bez pozemní armády je ve svém systému kontinentální rovnováhy odkázána na cizí divize. Teď a také v budoucnosti.

Krize hodnot nastolená v 18. století trvá víceméně i po napoleonských válkách. Výrobní síly zmnožené termodynamikou přivedou sice na scénu verneovský ideál výkonných inženýrů, ale současně proletářům dávají sílu v houfu. A ideály francouzské revoluce hledají této síle směr. Nejdříve ovšem princip přirozeného práva připraví Italy a Němce pro vizi národního státu. Ale chiliastická imaginace maskovaná rozumem se prohrabává sutí měšťanských symbolů. Bakunin a Marx.

Nároky Svobody, Rovnosti a Bratrství dovršeny anarchistickým ideálem harmonického soužití samosprávných obcí, který, jak jinak, musí být uskutečněn mezinárodním terorismem.

A Marx triumfuje nad tím vším vlčím voláním: „Kupředu, dopředu!“. Kreslí tlustou čáru, kterou chce minulost Abendlandu oddělit od budoucnosti světa. Naneštěstí, orientální atributy nové víry, kterou na Západě vztyčil, ji tlačí stále více na Východ. A ten pak akcentuje ta nejhorší místa. V prvé řadě marxistický obsah pojmu svoboda, který v oné jednotě principů vzpoury a služby, klade větší důraz na ten druhý pól. Zde je, myslím, místo na odbočku. Neboť, koneckonců, tento pojem za to stojí.

Také v Abendlandu nacházíme oba dva póly. Neboť svatý Augustin, onen orientální ferment abendlandní Psýché, začlenil Svobodu do struktur morálky a Smlouvy. Svoboden je podle něho ten, kdo odporuje hříchu. Tak tedy svoboda ve formě prostředku, jenž vede jen k určitému cíli. Bezmezná pýcha feudálů však záhy vztyčí odlišnou korouhev. Právo? Bezpráví? Má vůle! A z této perspektivy svoboda je cílem. A v oné míře, ve které katolická církev stává se sama feudálem, nabývá toto druhé pojetí významnější váhy. Avšak, koneckonců, v obou dvou pojetích je svoboda vždy individuálním bojem. Za něco - toť princip služby. Či proti něčemu, jak káže princip vzpoury.

Avšak šlechtická společnost a religiozita jsou uváděny v stále hlubší krizi. A protože právě ony v hodnotovém systému Abendlandu vykovaly pojmy čest a svědomí, je svoboda stále silněji vyvažována z pavučin morálky. A na tuto chvíli číhá teď Orient, kterému napomáhá Marx podpořen Kalvínem a luteránským Hegelem. Neboť absence služby v obsahu Svobody může být nahrazena hlubinou Zákona... mimo všech břehů individuální etiky. A v tomto okamžiku, vržena do vod osudové nutnosti, pohasne pochodeň svobodných rozhodnutí. A od této chvíle datuje se ono zvláštní zmrzačení levicových vzdělanců: neboť v jedné ruce mají Oheň a v druhé - revmatismus. A pak už stačí malá byzantinská přesmyčka, kdy objektivní zákon je ztotožněn s Dobrem a toto Dobro s určitou společností a marxistická levice je chycena do smyčky, kterou si sama nastražila.

Není vcelku divu, že marxismus nachází vyznavače nejprve v Pruském království, aby pak novou živnou půdu objevil na Rusi. A zde se uzavírá tragédie marxistické pýchy. Neboť Marx, jakkoliv respektuje Zákon, který sám vymezil, snaží se jej přelstít tím, že jej využije, aby tak odstranil kasemata bídy. Zde ale, v médiu byzantinské stoky, na tyto kličky není pražádného místa. Zákon je zákon a ten taky platí. A Zákon nastoluje nakonec vždycky Moc. A tak Lenin s Trockým vytyčí ideu dvou následných revolucí. Nejdříve politická a pak teprve ta Marxova. A tak zcela zákonitě místo odumření státní represe je třeba jí podstatné zesílit. Neboť právě ona musí dohnat, co zanedbal vývoj. A svoboda v tom všem? No sakra, to je přece jasné! Ideál služby té represi, která žene vývoj.

Tato marxistická disciplína ovšem zatím v Abendlandu nemá příliš velký vliv na intelektuální levici. Neboť jejími ústy promlouvá spíše Bakunin. Dandyové v Británii a francouzský prokletý básník. Impresionismus zdůrazní temperamentní gestikulací tuto permanentní krizi. Ale i v tomto chaosu vládne jistá forma řádu. Neboť dílce estetického metru se zcela konformně s přírodovědou přizpůsobují principu objevu.

A tak v Abendlandu všechno se to hrká v té předválečné válce. Měšťanské ideály rozleptá yperit. Dunění tympánů, flétna je nahoře, z hoboje vychází příšerný skřek. Ze všech stran teď se ozývá řev: Chci dělat revoluci! Zejména při poluci. A potom rok 17 a bolševici nejlíp použijí knuty. Byzanc triumfuje, neboť katakratická pyramida se zase pevně topoří. A zde jsme opět u podstaty věci. Neboť v anakratických společnostech, kde nastolení politických funkcí se děje zezdola, za účasti početných skupin populace, střetáváním zájmů, může vývoj i revoluční šílenství rozšířit tuto konkurenční základnu. A také zmnožit obranné mechanismy, které kontrolují výkon těchto politických funkcí: dělby mocenských center, kontroverze pravomocí, liberalismus. Ve společnostech katakritických, kde politické funkce nastoluje jedinec, či uzoučká skupina kolem něho, tam může revoluce změnit jen osoby. Tyto státy, nazíráno našima očima, se nacházejí mimo vývoj. Mohou být pouze zničeny. A smrtonosná zkáza musí odvést tak dokonalé dílo, že také kolektivní paměť se ztratí v propasti.

Tyto skutečnosti, tak dobře známé některým myslitelům, však v třetí dekádě našeho století chce vidět pouze určitá část lidí. Neboť ona pragmatická a rozumářská jistota 19. století, saturující potřebu naděje, byla pohřbena v zákopové válce. Nový typ jistot je nacházen v oné podivné směsi inženýrské adorace techniky a společenské konformity s archaickou formou vlády. A ve chvíli, kdy důvěryhodnost inženýrů je otřesena hospodářskou krizí, zbývá zde pouze bezpečí patriarchálního typu, kde Kázeň zamřížuje Touhu. Na jedné straně Orient, na straně druhé Mussolini a posléze Hitler. Potkani v přízemí a krysy pod střechou. Vzdělaný hlupec na levici vytyčí volbu pouze mezi hlodavci.

Některá selhání kritického úsudku mají tak strašlivé důsledky, že se mi zde o nich nechce ani vtipkovat. Tak třeba Teige. Popleten špatně pochopenou doktrínou a zvrhlým pokrytectvím té byzantinské říše, dříve než se vzpamatuje, nejméně dvě generační vrstvy českých intelektuálů infikuje láskou k Sovětskému svazu. A nahlíženo tímto hranolem, kdo v Čechách stoje na levici se vyvaroval těchto nesmrtelných hříchů? Voskovec s Werichem, kteří však spíše představují střed, a v jedné jasnozřivé chvíli uviděl také Štýrský, jak Básník stojí na pranýři v každičké formě společenských řádů. Tento obraz je však rychle přehlušen syčením levicové lůzy.

V této periodě je Abendland v hluboké defenzívě. Jeho bývalé jádro - Německo, je vyvrženo na strastiplnou cestu nocí. Vášeň, živená luteránskou mystikou a podpálená kořistnictvím Versailleské smlouvy, se propadá do sopečných jícnů patologické imaginace Hitlerových kompliců. Charitativní habsburská federace malých národů rozbita, takže jsou ponechány napospas své vlastní hrůze a silnějším sousedům. A Británie s Francií, byť zvítězily ve válce, jsou Amerikou oslabeny v hospodářské sféře a sami se chytračením oslabují politicky. A v této chvíli přichází druhé kolo střetu. Neboť nacistické Německo, ten zrůdný levoboček Evropy, spářeno s bolševiky, vráží teď Abendlandu parohy do břicha.

A v kratičkém záblesku vidíme několik ztracenců té levicové fronty, jak v Marseille mastí karty. Ale rychle zpátky k onomu toku času. Neboť teď britské impérium naplní opět artušovskou legendu. Ode všech opuštěno, opřeno zády o pohyblivé masy oceánu, v příšeří rudé mlhy, nachází pro Abendland ztracený Svatý Grál. Onu čest podřízenou svědomí.

Avšak, toto první jednání, které Abendlandu mohlo vrátit jistotu, je přehlušeno druhým. Nejen Spojené Státy bohatnoucí kšeftem, ale také Sovětské Rusko se vetře mezi rytíře kulatého stolu. A tímto způsobem pokrytecká zvrhlost Byzance tu vynáší svůj dosud nejsilnější triumf.

A Abendland? Železná opona zaryta do masa. A zase skuhrání. „Stalinská epocha''. Prý „tma, v níž byla pohlcena nejodvážnější myšlenka moderních dějin, marxismus-leninismus“. Kdopak co pohltil? Myšlenku v přístěnku? Vždyť přece posloupnost sleduje kurs! Marx, Lenin, Stalin. Namyšlenec, syfilitik, vrah! Tak pročpak fňukání? Šklebení, kecání? Hledáte nezbedu, co žere lebedu. Hledáte „myš, co žere pokroku varlata v rozkroku“. Hledáte mýty, co hezky svítí. Pokrok je iluze napsaná na duze. Východ je příšeří horší než tma. Tak pročpak fňukání? Jedině pokání...

Ptal jsem se fyziků. Co je to struktura? Stabilní vztah. A znají prý dvě. Rovnovážnou a disipativní.
Ta první, stabilní, protože v nehybném. Tak třeba krystal. Uzavřen výměně s veškerým okolím. Uzavřen výměně systémem stěn. Snaží se vystříhat veškerých změn. Jestliže směňuje, nehybné ožívá. Tepelná výměna, která je veliká, přemění krystal a ten se roztěká. Nehybné ožívá, struktura mizí.

Ta druhá, ačkoliv stabilní, žije jen v systémech, v nichž se vše hýbá. Chemické reakce, kultury buněk, razantní proudění okolo tůněk. Výměna s okolím šílených rozměrů. Výměna s okolím, předpoklad trvání. Výměna s okolím má formu přívalů. Přívaly ustálí obrovskou poruchu. A to je struktura. Stabilní vztah. Trvá jen po dobu, kdy jsou tu přívaly. A systém na suchu odstraní poruchu. Poruchu, strukturu a sám je porouchán. Je z něho mrtvola.

Obě jsou stabilní. Ta první v umrlci, ta druhá v pohybu. Ta první, stabilní, dává nám jistotu. Jistotu kamene, jistotu sluje, jistotu Východu, který k nám pluje. Ta druhá, v pohybu, stabilní porucha, šílené volání šeptá nám do ucha. A to je Abendland.

1982-1985. Praha, Brtníky

  Na okraj jedné posedlosti (M.Drozd)