Pokus o poselství

Osmého července roku 1709 zasvištěl Abendlandem mrazivý vítr. Východní bránu prorazilo děsivé beranidlo Ruska. Datum v této hagiografii, kterou píši, vskutku přízračné, neboť definitivně uzavírá ságu Normanů. Tato událost, která personifikována do osudu Karla XII. tak vzrušovala Voltaira, proběhla však téměř bez povšimnutí, protože Abendland měl jiné starosti.

V reformační a postreformační periodě přerodu opouštějí státy Pyrenejského poloostrova, Apeninské boty a Britských ostrovů na velmi dlouhou dobu politickou hernu Abendlandu. Italské městské státy jsou z kola ven vykopány Osmany, kteří ovládnou východní Středomoří a ucpou tak pramen jejich příjmů, plynoucích z obchodu. Portugalci, málo početní, jsou plně zaměstnáni svými koloniemi, které ostatně stejně nejsou schopni uhájit v celistvosti. Španělé, poráženi v Nizozemí a v kanálu La Manche, ve Středomoří, s hospodářstvím rozvráceným alcabalou a nesnášenlivostí vůči Moriskům, opouštějí Evropu s hlavou pyšně vztyčenou, ale přesto na staletí. A pouze stín Karla V., který se pokoušel Abendland sjednotit proti Východu, nám připomíná velikost díla, které chtěli vykonat. A tak jen odchod Angličanů rezultuje v nebývalý vzestup jednoho národa. Neboť neschopnost dobýt Francii, neschopnost projevená během stoleté války, obrátila Brity k autentickým zdrojům národní tvořivosti a podnikavosti, které nadto uvolnila měšťanská revoluce.

A nad tím vším, alespoň pro mne, ponurý dolmen Čech. Onen výstražný památník, zvěstující všem, že kolektivita, zbavená či zřeknuvší se minulosti, reprezentované politickými vrstvami populace, má velmi malou naději na budoucnost.

Tyto hlubinné přesuny nutné pozměnily polohu magnetického pólu Abendlandu. A protože v tomto novém epistému reprezentuje nároky Jihu Paříž, musela střelka kompasu směřovat do Vidné, jejíž postavení bylo však problematizováno z mnoha stran. Neboť její kulturní, politické a ideologické struktury se musely ustalovat v protikladu nejen s postrenesančním racionalismem Francie, ale také s asketismem tříště protestantských států nemluvě již o oné páchnoucí směsi vilnosti a puritánství turecké říše. A tak, i když byl nalezen ve Španělsku, přece jen to byla podunajská monarchie, která dala Abendlandu onen bizarní drahokam - baroko. Onen pokus o duchovní jednotu disparátních pospolitostí, na které útočilo rozumářství Francouzů, doktrínářství protestantů a racionalizovaná iracionálnost mohamedánů. A protože spekulace byla vyhrazena francouzskému klasicismu a dogma evangelíkům, ozářila podunajské země matoucí svíce rituálu. Barokní zbožnost ... Poutní místa a procesí..., obřady, slavnosti a hry ..., primice a biřmování, ne nepodobné iniciačním obřadům ..., jistá uniformita přívalů plastik a obrazů ..., světice, s prdelí pěkně nakynutou a se sklonem k muchlování. Teprve nyní, po mnohasetleté depozici, přináší zisky vklad barbarů. Neboť barokní katolicismus akcentuje skrz rituál magické formy své existence. A trauma čarodějnicích procesů je z tohoto zorného úhlu pouze výslednicí konkurenčního boje. Mezi bílou a černou magií.

Ale křesťanství přesto spěje ke své krizi. Protestantismus, páchaje svůj revoluční čin, nastolil sice požadavek nezprostředkovaného, osobního obcování s Bohem a připravil tak cestu k individualismu posledních dvou století, ale zároveň vedl k sekularizaci a k nahrazení transempirického prožitku prostou zkušeností. A zbaviv tak křesťanství oné magické komponenty, octl se v 19. století prakticky bez vlivu na formování kolektivního mýtu. Problém katolicismu byl jiný, ale neméně tíživý. Stálé pokusy papežství o teokracii integrovaly klérus do struktur společenské represe a vrážely tak neobyčejně úspěšně klín mezi víru a plebejské vrstvy. Tento neutěšený stav se pokusil změnit poprvé, roku 1210, Inocenc m., který dosti překvapivě nedal upálit sv. Františka z Assisi, ale povolil, alespoň ústně, jeho řeholi, spočívající na absolutní chudobě. Ale poslání žebravých řádů degeneruje pozvolna v pověstnou chlípnost františkánů, kterou tak zasvěceně popisuje Margot, královna Navarrská. A tak v době protestantské reakce muselo být nalezeno nové řešení. To nabízí sv. Ignác z Loyoly a sv. František Xaverský. Tovaryšstvo Ježíšovo... Omnia ad maiorem Dei gloriam. Pochopení pro neřesti, rasová snášenlivost, imaginace ve službách víry, každodenní propaganda ... Legenda o sv. Janu Nepomuckám, šikovně osnovaná na nekonformitě církve se světskou mocí... A neviditelné předivo kulturní kurately ... Koneckonců, nejskvělejším ze čtyř mušketýrů byl právě Aramis. Labutí písní tohoto řádu byla však Paraguay, kde na bázi etnocidy a uspokojování materiálních potřeb budovali jezuité na onu dobu nebývalé svobodnou a pokročilou křesťanskou společnost Indiánů. Čin vskutku převratný v médiu charakterizovaném genocidou a zotročením domorodců. A protože jezuité bránili práva svých indiánských věřících, a protože establishment postfeudální společnosti fakticky neuznávali, i když jej dovedli mazaně využívat, stali se nakonec tak nepohodlní pro vládce, že je roku 1773 papež zrušil a zbavil tak v krizovém období katolickou církev bojovné a vědoucí avantgardy.
V politickém plánu nabízí Abendland po třicetileté válce hned tři odlišné alternativy: Polsko, Anglii a Francii.

Polsko... pokus o demokracii uskutečňovanou feudálními prostředky. Prakticky neporušená středověká zbožnost a šlechtické svobody, které představují maximum v tehdejší Evropě. Ale bylo to pouze mrtvé řečiště, které vedlo do bažinatých plání Haliče. Neboť právo veta degeneruje ve zvůli militantních minorit a aristokracie nenachází žádný stimul pro to, aby do společnosti integrovala zbytek obyvatel na bázi ekonomické kooperace.

Anglie reprezentuje možnost otevřené společnosti, kde stále více lidí má šanci stát se součástí vládnoucí většiny, nebo chráněné menšiny. Kde rovnost před zákonem se prosazuje sice pozvolna, ale přesto nezadržitelně. Kde svoboda prodávat svou pracovní sílu na trhu se transformuje na možnost volby prožitků, hodnot a také míry obětí, za které tyto hodnoty stojí. Kde v dobách války, kolektivní oběti, je každodenní hašteřivost, tento předpoklad kompromisu, nahrazena solidaritou, která nemá daleko k bratrství. Společnost, která jako norma Abendlandu zvítězila poté, co se v 19. století vrátila Británie z toulek světem a dokázala, že Montesquieu mel pravdu, když si ji vybral jako vzorek pro svůj ideál. Avšak v 17. a 18. století je Británie příliš zaměstnána mimo Evropu. A Nizozemci se Švýcary, kteří uskutečnili prakticky totéž, co ona, jsou mimo zorný úhel Abendlandu. Švýcaři, ukryti ve svých horách, s kravskými zvonci na krku. A mlžná vidina Holanďanů, kteří trpělivě, po staletí, zasypávají moře.

A tak, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, v politickém plánu ukazuje směr Ile-de-France. „Koleje, které nevedou už ani do prdele“. Feudálové degenerují na dvorské aristokraty, to jest na lepší úředníky, měšťané politická práva spíše ztrácejí než získávají. A plebs? Rolníci s děvečkami na mezi pracují se svými údy. A proto přirozenou variantou vlády je osvícený absolutismus francouzských Ludvíků, který je záhy reprodukován ve Švédsku ... roku 1682, v Prusku ... roku 1701 ... a v druhé polovině osmnáctého století dokonce v Portugalsku a Španělsku. Jistá klopotnost, se kterou se tato politická forma uplatňuje v habsburské monarchii, je dána v prvé řadě zemským partikularismem, který trvale prochází dějinami této federace.

Francie v této konfrontaci politických systémů představuje Abendland popletený Orientem a mýtickými vzpomínkami na velikost Říma. Princip konkurence a kompromisu, dušený v nádherném šatu despocie a třískaný do zátylku logaritmickým pravítkem dobrých předsevzetí byrokratického aparátu.
Tento stav nemohl trvat věčně. A proto energie, indukovaná touhou po ekonomické a politické emancipaci a inspirovaná ideály americké války za nezávislost, roztrhá se strašlivým rachotem obruče absolutismu.

Uberte, Égalité, Fraternita...

Stopy tohoto kroku správným směrem nemohou zastřít ani krvavé splašky jakobínské diktatury. Přesto však, hodnotíce francouzskou revoluci, neměli bychom zapomínat na to, že byla uskutečněna v zemi, z hlediska Británie a Nizozemí, značně opožděné. Ó, nostalgické vzpomínky vznešených emigrantů na domácké aroma Versailles, kde fekálie z obrovských nočních váz šplíchaly na mramorová schodiště...

A proto novodobé pojetí lidských práv, které Abendlandu Francie dala, je problematizováno vztyčením nových, nestřídmých modelů.

Jedovaté séme renesance zde klíčí v obludné kultivary. A tak v pracech francouzských racionalistů se rodí nové náboženství - idea pokroku. Idea, která v Hegelově blábolení, motajícím dialektiku s kausalitou, přerostla ve svatořečení byrokratického státu. Idea, vedoucí k nezodpovědnosti, mdlým prožitkům a elitářské nesnášenlivosti. Neboť přistoupíme-li na premisu pokroku, to jest na vývoj zákonitě směřující od nižšího k vyššímu, od horšího k lepšímu, pak musíme minulost nutně pokládat za n$co méněcenného. A přítomnost pouze za prostředek, který je posvěcen budoucím cílem. Neboť idea pokroku, kategorie bezesporu teleologická, se musí při hledání smyslu onoho „Nyní“ opírat o berle hodnot odvozených z tézovité budoucnosti. Nahrazovat autentickou skutečnost jejím modelem. A degradovat individualitu na médium, kterým promlouvají osudové síly. Neboť téže „Svoboda je poznaná nutnost“ vyjadřuje vskutku pregnantně onen determinismus, který je v idei pokroku obsažen.
Často se tvrdívá, že tato idea je dovršením křesťanství. Omyl tak zjevný, že až zavání pomluvou. Jistě, také křesťanství zná dějiny a musí proto pracovat s referenčními událostmi. První událostí, mající význam pro společnost, je uzavření smlouvy mezi Hospodinem Bohem a jeho lidem. Smlouvy, ve které se Hospodin zavazuje ke konání milosrdenství svému lidu, pokud tento Jej bude milovat a bude zachovávat Jeho přikázání. Smlouvy, která byla uložena v arše úmluvy. .Minulost tedy není inferiorní a není důvodu, aby byla negována. Neboť obsahuje závazek i příslib. A zde bych rád připomenul sugestivní podobnost mezi touto úmluvou a onou společenskou smlouvou, která vytvořila Abendland. Protože, koneckonců, závazky, které na sebe Člověk v tomto dobrovolném dohovoru s Bohem bere, máji také charakter jistých pravidel chování ve společnosti.

Druhou vztažnou událostí je pak zánik. Ať už individuální, to jest Smrt, nebo kolektivní, to jest R>slední Soud. „Pachuť hniloby, moře a konec“. Tento Konec už nepatří k dějinám, neboť zde končí čas a nastává trvání. A ono dohodnuté milosrdenství se manifestuje v šanci být spasen a trvat dále v Království Nebeském. A pro toto milosrdenství je také příznačné, že i diskontinuita obsahuje Boží závazek. Neboť Ježíš Kristus, když byl vzat od svých apoštolů a nesen do nebe, zvolal: „Aj, já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa“. A tak ve chvílích utrpení, bolesti i smrti může víra nabízet spočinutí a naději. Nechci ovšem zastírat, že i zde je místo pro nervozitu. A i když onen transfer z individuálních dějin do transindividuálního trvání, zaručený katolicismem, mi dává silný pocit satisfakce, nezbavuje mé přesto zcela úzkosti. Neboť nenávidím cestování.

Tedy ve shrnutí. Z hlediska katolické víry je minulost smysluplná a hodnotná, protože zde je sjednána úmluva. A přítomnost je dobou naplnění této smlouvy. A protože závěr leží mimo čas, trvá přítomnost i v budoucnosti. A protože závěr dějin, ať individuálních nebo kolektivních, je spíše skládáním účtu, nežli cílem, může nabýt hodnoty cíle ona přítomnost. A protože smlouvu s Bohem může uzavřít každý člověk, a naplňovat ji pak ve své přítomnosti, má každý rovnou šanci na Tisíciletou Říši Království Božího, které leží mimo čas. A smysluplnost přítomnosti je tak zaštítěna z obou stran. Jak vědomím smlouvy, tak tušením spasení.

Z hlediska pokroku je minulost dobrá jen k tomu, aby byla negována, čímž přítomnost získává pouze destruktivní smysl. A tato destrukce, tento Thanatos, je transformován na Erot, na tvorbu, pouze chiliastickým zrcadlem budoucnosti. A protože tato budoucnost je v dějinách, v čase, nenabízí nám žádnou šanci překonat skutečnost biologické přetržitosti. A protože tato skutečnost existuje a budí hrůzu, domáhá se libido realizace budoucnosti nyní, teď. A tak od okamžiku zrození náboženství pokroku se zrychlil v Abendlandu čas. Kde jsou ty doby 18. století, kdy kapesní chronometr měl pouze hodinovou ručičku. Překotná akumulace kapitálu ..., uspěchanost revolucionářů ..., nárazová urbanizace, ničící archaickou solidaritu malých obcí...

A scéna je tedy dostatečně připravena k tomu, aby se zjevil prorok: okouzlen mechanikou, popleten Hegelem, s mezerami ve vzdělání, danými tehdejším evropocentrismem edukace, s kritickým úsudkem značně zatemnělým pocitem viny vůči ubožákům. A jeho židovství ho zřejmě předurčilo k tomu, aby dovršil chiliastický rodokmen nového náboženství. Neboť, stejně jako ony předkřesťanské židovské sekty a pozdější křesťanské hereze, očekává i on, že tisíciletá říše se uskuteční na Zemi a v čase. A protože jeho základní vizí byla perspektiva apokalyptického zničení stávající společnosti, nalezl jej v oné vrstvě, kterou „původní akumulace“, onen děsivý proces poháněčské industrializace na počátku 19. století, zubožovala tak totálně, že se zdála být neetablovatelná. A protože měl apokalypsu, musel také formulovat pravidla posledního soudu. A protože mu chyběl Bůh, se kterým by mohla být uzavřena smlouva, a protože pohrdal společností, ke které také smlouva patří, zbylo mu pravidlo jediné: třídní příslušnost, která u jedněch je neměnným hříchem^ neovlivnitelným činností, a u druhých rajskou hvězdou vyvolenosti, neovlivnitelnou nečinností. A tak, koneckonců, všichni byli zváženi už na počátku a individuální aktivita, která jediná je smysluplným předpokladem spásy, byla degradována na šikovnost, se kterou se ti vyvolení položí do míst, kde nejrychleji plyne proud, s prominutím, objektivních zákonů společenského vývoje. A tímto aktem, to jest posledním soudem odehrávajícím se na počátku dějin, zničil totálně perspektivu svobody, rovnosti a bratrství. A všechno to žvanění o „pravé říši svobody“ a exaltované výkřiky „osvoboďte člověka“ jsou pouze rámusením, kterým mate stopy vetřelec.

Jednoho letního odpoledne jsem zabloudil do Jilského chrámu, jehož dveře byly dokořán, a zúčastnil jsem se zde kázání. Mladý, dlouhovlasý hejsek hovořil o chudobě žargonem našich televizních komentátorů a znechutil mě tak dokonale, že jsem se obsypal kopřivkou. Když však prvotní nápor vzteku pominul, když prsty začaly vnímat chlad dřeva kostelní lavice a oči nalézaly odpočinutí ve vertikálním prostoru chrámu, tu zvolna huhlání onoho úředníka ztrácelo svoji vlezlost a měnilo se na zvukovou kulisu, jejíž liturgická melodičnost rozhodně nebyla nepříjemná.

Tato zkušenost zřejmě probudila moji zvídavost, neboť několik dní poté jsem pravděpodobně záměrně navštívil kostel sv. Mikuláše, který je nyní v držení státotvorné Církve československé. Shodou okolností byla také doba kázání. Nikdy nezapomenu na ono leknutí přistiženého voyera, které jsem v okamžicích prvního mžikání očí po chrámové lodi pocítil. Na místě kněze zde stála žena! Taková slepice asi padesátiletá, s pečlivě nakulmovaným účesem, v šedivém kostýmku, s jakousi šerpou přes dmoucí se hruď. A ty její kydy. Několik minut strachu, že jsem dobrovolně vlezl na schůzi ROH, které si jako kasaštyk pozvalo Gustýnu. A nikde, skutečně nikde místo, kde by se mohly smysly ukrýt před touto inkarnací zestárlé slečny trafikantky z Felliniho Amarcordu. Prostota modlitebny zcela disfunkční v této barokní stavbě.

Tyto dvě epizody, které mely hodnotu téměř synchronního prožitku, ještě více prohloubily moji animozitu vůči protestanství. Neboť, i když slova, kterými ke mně promlouvali představitelé obojího kléru, byla stejně dementní a plytká, pak katolicismus mi nabízel formu, jejíž strukturu jsem mohl naplnit svými smysly a prožitky, kdežto protestantismus zřejmě předpokládal, že si vše přinesu zvenčí. Taková spořivost se nevyplácí, jde-li o věci skutečně základní.

Daleko podstatnější zkušenost mi však přinesl jeden letní den kolem 26. července. V nějakém vlastivědném bedekru jsme se, má žena a já, dočetli, že na kopci Annaberg je údajně zázračný pramen, jehož věhlas přivádíval do těchto míst tisíce katolických poutníků. Znali jsem celkem dobře blízkou obec, jejíž poloha nám připadala nesmírně půvabná a proto nám nebylo zatěžko vypravit se v rámci nákupů na ono poutní místo. Kopec, zarostlý platany, javory a plno mladých bříz. Kostel, spíše kaple, s vytlučenými okny a s polorozpadlou střechou. Dveře pevně zamčené. Bloumali jsme kolem, prohlíželi veliké kvádry křížové cesty, ve kterých už dávno nebyly zasazeny obrazy. V jakési zahrádce, zřejmě čerstvě zbavené kopřiv, jsme objevili sochu sv. Anny s uraženou paží. Když jsme se vrátili ke kostelu, bylo otevřeno. Malý chlapec seděl na schodech a vyřezával ornament na holi. Muž, vychrtlý a dlouhý, vymetal z chrámu úlomky cihel a trosky břidlice. Požádali jsme ho, zdali si můžeme kostelík prohlédnout. Ochotně svolil. Naše komunikace byla však přesto zpočátku rozpačitá, protože má žena považovala jeho tonzuru za pleš. Toto faux pas, totiž to, že jsme považovali kněze za kostelníka, nastolilo určitý závazek, který nás přinutil, abychom se ještě tentýž den v podvečer vrátili do anenského kostelíka na mši. I když, upřímně řečeno, prohlídka bývalého poutního místa evokovala dosti deprimující pocit destrukce a devastace Sudet Cechy. Přišli jsme ještě před začátkem. Strnuli jsme hned na prahu. Stěny očouzené prastarými požáry, nově polepeny plakáty, na kterých byl černou barvou vytištěn kříž a trnová koruna. Všude plno lučních květin, větve bříz, smrkové vršky. Prázdnými okny voněla požatá tráva. Usedli jsme co nejvíce dozadu. Noví a noví příchozí. Příchozí? Museli to převážně nosit, posukovat. Chovance z blízkého ústavu pro duševně a tělesně postižené děti a jejich pěstouny, prastaré jeptišky. Komunita Němců, už značně sešlých. Dvě, tři rodiny s malými dětmi, kterým pocit jisté výjimečnosti nedovolil vtipkovat. Pak náhle, bez jakékoliv výstrahy, začala jedna stařena v řeholnickém šatu zpívat překvapivě čistým a mladým hlasem Ježíši Králi“. A pak ten kněz. Jistě, člověk odchovaný duchaplnými debatními kroužky pražských hospod a vináren, surrealistickou poezií a vším tím ostatním, nenacházel v jeho česko-německém kázání mnoho espritu. Byla tam však naléhavost vášně, extáze poslání.

To byla prvotní církev!

Ono útočiště chudých, trpících. Ono místo, kde se v tušení Boha stýká příroda se společností, kde magie, to jest „naturalizace lidských akcí“, evokuje zázraky. A těch jsem zde viděl plno. Neboť pro oligofreniky, mrzáky a oživlé mumie byla litanie písně, vůně rostlin a k nim obrácené zaujetí kněze onou živou vodou, která je laskala a nabízela jim neskonale víc než každá jiná sociální terapeutika. Protože každý projekt rekonstrukce společnosti před skutečně velkým neštěstím, jakým je nevyléčitelná choroba nebo stáří, v nejlepším případe stojí, oněmělý hrůzou. Protože zřejmě existují obřady, které z nás mohou sejmout onu metafyzickou vinu.

Bylo to místo, kde jsem si poprvé zcela jasně uvědomil, že ono stigma zmaru na čele Abendlandu je syceno krví umělé opozice mezi triádami Víra, Naděje, Láska a Svoboda, Rovnost, Bratrství. Neboť všech těchto šest znaků náleží jednomu a témuž hexagramu, znázorňujícímu společnost, ve které se dá snesitelně žít. Neboť Abendland byl vždy plodným sjednocením trpné reintegrace Krista a činné reintegrace Mojžíše. A i když různé historické kontexty akcentovaly hned tu, hned onu triádu, a i když každá z těchto triád se materializovala jednou jako zúrodňující jóna a pak zas jako ničící hereb, Abendland mohl žít, tak jak žil, pouze proto, že zdůraznění jedné nikdy nepřerostlo v úplné potlačení druhé. Že individuální touha se mohla projevovat vůči referenční rovině integrujícího skupinového závazku. Že osobní relativnost nacházela v kolektivní legendě absolutno.

  Pokus pro mne