Pokus o perspektivu

Procházíme ztichlými sály, mumifikovanými prachem. Tu a tam záblesk vzpomínky. Klepeme u všech dveří, zkoušíme všechny kliky. Až náhle ... Otevíráme. Muž, stojící za dveřmi, se hluboce uklání. Teprve ve chvíli, kdy udeří čelem o dubový práh, vidíme rukojeť dýky, trčící z jeho zad. A další dveře, další vitríny s podivnými nápisy ... Francie, Velká Británie, Lidská práva ... Několik vycpaných politiků... Moli.‚,Všichni na to serou“, říká nám zřízenec. „A co to bylo?“, ptáme se.

„Abendland“.

Jsou řídké chvíle, kdy úzkost tišená únavou náhle zaplane náporem hn5zy, že ony skutečnosti, které milujeme, zmizí za katrem archívů a v depozitářích muzeí. Pak horečně hledáme důvody, argumenty... Analyzujeme současný stav, nacházíme symptomy chorob, přemýšlíme o jejich příčinách ... Hledáme lék ...

Psal se rok 1536, když spojená eskadra francouzských a tureckých lodí napadla Španěly. Spojenectví katolické říše Františka I. a osmanské despocie sultána Sulejmana proti poslednímu velkému habsburskému císaři Karlu V. ... Skutečnost tak ďábelská, že ještě nyní se nedostává historikům slov, kterými by odsoudili perfidní Francii. Za to, že nechala moslimy poplenit Kalabrii, že sama s jejich pomocí vyvraždila obyvatele Nice, že na staletí vydala Středozemní moře napospas tureckým korábům, že s cynickým kořistnictvím vpadla do zad Abendlandu, jehož byla součástí.

Tato epizoda, podle mého soudu, v politickém plánu korunuje dobu. Dobu povážlivého rozkladu katolického vědomí, kdy humanisté vytyčili ideál protikladnosti Člověka a Přírody, kdy Luther pracoval se svým pověstným kladívkem a Kalvín manifestoval svůj odpor proti marmeládě, kdy ono Velké Odmítnutí jakéhokoliv společenského řádu, které je latentně přítomno v lidových herezích, vrcholilo sexuálním třeštěním münsterské komuny. Dobu povážlivého ohrožení geografického regionu Abendlandu, kdy osmanské hordy zaplavily Balkán, dobyly Panonii, bušily na brány Vídně, usídlily se na samém předpolí Pyrenejského poloostrova ... Kdy Francie a severoitalské městské státy poskytovaly Turkům své stavitele korábů, metalurgy a zbrojíře za pochybné obchodní koncese ...

Tato doba však vyšlá k přítomnosti také paprsek naděje. Neboť Abendland nebyl zničen ani onou manifestací incestních spojení ve jménu merkantilních zájmů, ani oněmi tektonickými procesy uvnitř kolektivního vědomí. Neboď zde přese všechno byla touha i vůle kráčet dál.

Touha i vůle ... Na jiném místě, za jiných okolností jsem hovořil o síle Abendlandu. O oné směsi principu výkonnosti, který společnost stratifikuje podle konkurujících si ekonomických aktivit a zájmů a principu dělby pravomocí, který rezultuje v lidská práva. Nyní chci hovořit také o rubu této mince. O slabosti ...

Region Abendlandu nikdy nebyl jednotný a stejnorodý. Jeho vývoj, jeho zrání byly vždy projevem sváru mezi Jihem a Severem, Městem a Venkovem, Mýtem a Dějinami ... Mezi Východem a Východem. A pod tím vším, odvěká nesmiřitelnost principu slasti a principu reality.

Ve středověku hovoří Jih ústy severní Itálie a okcitánské Francie. Hovoří slovy Města, Mýtu a Blízkého východu. Jeho vyprávění je plné vzpomínek na velikost Říma, třpytí se bohatstvím a zjemnělostí městského patriciátu, plíživě mává orientální vějičkou Vládce-Boha.

Středověk - to je však triumf Severu. Je to vítězství lenního systému Venkova, který vede spíše ke správě než vládě, je to vítězství dějin, které nacházejí v oněch „prastarých právech“ jednotlivých osob a skupin, právech obvykle starých pouze několik let, motiv ke změně a ne ke konzervaci. Je to také vítězství Velké Stepi nad Blízkým a Středním východem. Neboť Sever, konfrontován s nájezdy Skytů, Hunů, Maďarů a Mongolů, karavanními cestami otevřen k zemi Chazarů a Velké hordě, měl blíže k militaristické demokracii turkotatarských kmenů, nedotčených islámem, než k despotické vládě Byzance, plížící se, maskována kulturou, na Sever Balkánem. Oné Byzance, která pod vlivem Orientu jednoznačně zrušila římský rozpor mezi senátem a césarem ve prospěch panovníka s božskými právy.

Středověké vítězství Severu, to byla také ona šťastná souzvučnost katolické církve a barbarů, kteří nalezli kříž. Germáni, Normané, Hispánci, západní Slované. Zatímco Víra jim byla prvkem identifikace a vyčleněni, pak Láska umožňovala překročit tento příkop a obě dvě probouzely Naději. Víra tak potřebná těm, kdož byli vystaveni náporům hladu, moru, nehostinné přírody, kočovných hord a saracénských vetřelců. Láska zcela nezbytná pro ty, kdož konkurenci učinili základem společenské smlouvy. Naděje, která je hnala kupředu, i když se horizont ztrácel v bouřlivém vířeni Atlantiku anebo v korunách černých hvozdů.

Avšak, tato souzvučnost hovořila často také slovy odporu. Neboť katolická církev po většinu doby třímala insignie opozice proti světské moci. Cluny..., Řehoř VIII. ..., konkordát wormský ..., guelfové a ghibelini ..., Unam Sanctam...

Triumf Severu... Triumf? Vždyť středověký Abendland byl jedinou zemědělskou civilizací, která poskytla významná politická práva městům. Vždyť okny klášterů probleskovala nejen Láska, ale i rozkošnictví. Vždyť ideál Vládce-Boha, jednoznačně odmítnutý rytířstvem v rovině světského panováni, se pokradmu realizoval teokratickými nároky papežství. Vždyť Velké Odmítnutí Albigenských nalezlo inspiraci v dualismu gnostiků a manichejských.

Přesto však, či možná i právě proto, středověký Abendland obdivuhodně plápolá ve svatyni vzpomínek. Princip výkonnosti, motivovaný ekologickou inferioritou Severu, uskutečnil zemědělskou revoluci, která v průběhu jedenáctého, dvanáctého století zdvojnásobila produkci potravin. Lenní systém se specifickým postavením měst, univerzit a klášterů prakticky totálně negoval jakékoliv pokusy o centralismus a otevíral tak prostor pro politickou realizaci nebývale početných vrstev populace. To je ona vzácná shoda principu konkurence v ekonomické a politické rovině, která charakterizuje sociální dynamiku Západu. Katolický monismus se manifestoval jednotou Rozumu a Víry a příklad Ile-de France dal Abendlandu gotiku. Produktem lenního systému a univerzalistických nároků katolické církve bylo rytířstvo, onen štít a pěst Západu. A sv. František z Assisi alespoň načas smířil člověka s Přírodou a zněžnil princip konkurence Láskou.

Severský spiritualismus Abendlandu nachází ve čtrnáctém století svůj hrob ...

Plameny šlehající z templářské pevnosti v Akře, kde 22. května roku 1291 nalezli dobrovolnou smrt poslední obhájci Božího hrobu, jsou jeho pohřební svící.

Summa sv. Tomáše Akvinského, která oddělila Rozum a Viru, je jeho zádušní mší.

A morová zkáza z let 1348 a 1349 je jeho mrchovištěm.

Krize tak totální, že se až tají dech. Bonifác VIII. uvězněn Filipem Sličným na hradě Anagni ..., zkáza normanského rytíře v bitvě u Kresčaku..., jacquerie..., schizma... „K tomu na nebi veliká znamení a divy byly vidět ten rok.“

A příležitosti se chápe Jih.

Městská civilizace severní a střední Itálie nabízí kapitalistické výrobní vztahy, liberalizovanou sexualitu, mýtus o antice, signorii a Platonův ideál diktatury učitelů.

Renesance...

Bojovnost je vystřídána účetnictvím, katolický antropomorfismus přírody, který byl přese všechno koneckonců pokusem o symbiózu, je nahrazen humanistickou výlučnosti člověka a pokora před Bohem je substituována titanismem v oblasti ducha.

Sever nedůvěřivě naslouchá...

Zmítá se v křečích...

Zbaven svého štítu a pěsti, ekonomicky vydán napospas finančníkům, zatíná nehty do svých ran... Dürer, Bosch, Breughel...

Začíná chápat, o co jde. Je to zrada. Neboť katolicismus formuloval Zákon, který nyní sám neguje ve jménu italského hédonismu. Strohosti Zákona odpovídá velikost touhy překročit hranice zákonem dané. Sever tuto touhu sublimoval ve víru, expanzi a ekonomickou aktivitu. A tu náhle Řím, který vždy kázal sublimujte, nabízí formou odpustků smrdutý tunel principu slasti strukturami represe. Situace o to nesnesitelnější, že expanze Severu je v koncích a jeho ekonomická aktivita v krizi.
Zde jsou kořeny oné roztržky mezi Severem a katolicismem, která rezultuje v reformaci. Šlo o krizi jisté formy vědomí, přičemž krize sama provázela hluboké změny v ekonomické a sociální struktuře Abendlandu.

Rytířstvo, onen střední stav středověku, prakticky mizí v bedně krále Ubu. A stále silněji se svých práv domáhají měšťané. Ti si s sebou, do arény kolektivního vědomí, přinášejí vlastní systém hodnot a norem. V prvé řadě větší úctu ke kupeckým počtům, nežli k jakosti. Zde je zřejmě příčina onoho náhlého rozvoje empirických věd, ústícího do pozitivizmu a oné degradace Víry, která reformaci provází na obou stranách barikády. Neboť reformace nenastolila problém obrozené Víry, ale obrozené církve, to jest problém morálky. Sever hluboce rozčarován situací, ztotožni prostopášnosti kleriků se sexualitou renesance a začne pokládat tuto desublimovanou sexualitu za prvek sociální represe. Z tohoto pokřiveného hlediska pak sublimované formy vášně manifestují nároky Svobody. Odtud ono kreténské „osvobození“ protestantů formou askeze a puritánství. A slogan „každá revoluce je revolucí zrazenou“ je pak reformací potvrzen dvojnásob. Neboť nejen Luther s Kalvínem blokují princip slasti. O slovo se také hlásí feudální velkostatek ... druhé nevolnictví, jehož projevy marxisté, zřejmě z neznalosti, připisují středověku.

Teprve nyní, křečemi reformace, triumfuje Jih. Neboť dualismus východního Středomoří, dualismus Těla a Duše, naplnili protestanti měrou vrchovatou, i když v inverzní podobě. Neboť potřeby velkostatku se manifestují nároky na větší centralizaci moci. Neboť mýtické myšlení se realizuje formou novodobého nacionalismu. Neboť ekonomický příklad Florencie, Benátek a Janova je dovršen v Nizozemí.

Toto vyprávění o renesanci a reformaci je ságou geografického regionu Francké říše a severské vlasti Normanů. Hraničářské státy Abendlandu představují synchronní aberaci, zatímco Cechy deviaci diachronní.

V době katastrofy středověkého Abendlandu, ve čtrnáctém století, prožívají země České koruny období své slávy a feudálního rozkvětu. Velkorysá a úspěšná politika Karla IV. postavila v tomto státě alespoň na několik desetiletí hráz všeobecné degeneraci, nemluvě již o tom, že uragán Černé smrti jej zpustošil daleko méně než ostatní Evropu. Ale obecné destruktivní síly působí i zde, a tak pod skvostnými perutěmi gotického manýrismu pražského císařského dvora káže Konrád Waldhauser a Milíč z Kroměříže, hoří hranice valdenských. Osobnost Karla IV., jeho mazanost a štěstí v zahraniční politice, velkolepý program veřejných výdajů, důvěra v poslání královské krve a současně odvaha ke kompromisům se všemi politickými vrstvami populace, to vše dokázalo po určitou dobu tišit bouři. Či spíše spoutat. A tak ve chvíli, kdy tato personifikace středověké moudrosti a šikovnosti je na trůnu vystřídána Václavem IV. Šíleným, latentní síly rozkladu se projeví explozí české reformace a husitství. Požár v oné době překvapivý, že teprve po sto letech odrazí zrcadlo okolního Abendlandu ,jeho plameny. Ať už formou luteránské selské války, či zhodnocením předností profesionální pěchoty...

Zde více nežli na tři století propásl Abendland svou šanci. Neboť ona převratná doba českých dějin k nám nepromlouvá pouze slovy touhy prolomit bariéry represe, heroismem, ale v prvé řadě, podle mého soudu, slovy basilejských kompaktát. Onoho velkolepého pokusu o snášenlivost, o ochranu minorit, pod klenbou katolického chrámu. Pokus tak oslnivý, že rezultát augšpurského míru, to jest ono „Cuius regio, eius religio“, vypadá vedle praxe kompaktát a české konfese pouze jak kupecké hudlaření. Neboť v Čechách měl právo vybrat si i rab ...

Rudolfínská Praha s prsty deště, magie hermetiků, manýristické obrazy ...

A nyní problém hraničářských států ... Polsko, Uhry, Pyrenejský poloostrov, Anglie.

Také polský šlechtický stát měl svou periodu protestantských vášní. Také zde hrabivost kléru urážela lidový smysl pro spravedlnost a šlechta ucítila prachy. Ale poryvy změn se stále více prosazoval princip kontinuity. Princip, který vznášel nároky konstantní orientace zahraniční politiky, dané víceméně konstantními nepřáteli. A proti moslimským Turkům a pravoslavným Rusům a Ukrajincům byla zřejmě katolická víra lepší zbraní než protestantská morálka. A tak Rzecz Pospolita vedená Zikmundem III. Vasou se jako celek vrací do lůna římské církve a hned vzápětí dobývá načas Moskvu a o několik desetiletí později špice kordu Jana Sobieského přibije na bránu Vídně turecký půlměsíc.

Problém Uher je odlišný. Protože země Svatoštěpánské koruny byly konfrontovány nejen s mohamedánskou expanzí, ale také s nároky zaalpských Habsburků. A tak potřeba katolické víry, která byla zcela evidentní z hlediska ochrany geografického regionu před Osmany, byla problematizována protihabsburským cítěním početných skupin Uhrů. A proto rekatolizace tohoto území byla do značné míry procesem násilným.

Jestliže Polsko i Uhry odráží obecné rozpory Abendlandu oné doby, a pouze jejich řešení představuje jistou odchylku, pak Hispánie vzkvétá antagonismem zcela odlišného řádu. Neboť zde již po staletí promlouvá nesmiřitelnost Západu a Východu.

Pyrenejský poloostrov. Příroda tak strašlivá, až mrazí. Olysalé kopce, sinalá nebesa. A po Římanech Vizigótové, kteří dali zemi Kříž. A roku 711 uzavřela obzor železná opona islámu. Pouze Katalánsko-španělská marka karlovecké říše a Asturie vzdorující Arabům. Vzdorují? Rvou jim z těla cáry! León, Navarra, Kastilie, Aragon... A dál a dál na jih.

V této zemi se zrodily ony generace rytířů v mnišských kutnách a mnichů opásaných mečem, které malovával Zurbarán. A tito muži rozhodně nebyli zmítáni rozpory, které Abendlandu vtiskl italský Jih a nordický Sever. Neboť pokora před Bohem a vášnivá agresivita vůči všemu ze světského řádu jim vždy ukazovaly pravdu. A proto španělští Habsburkové byli zřejmě.jediní, kteří mohli pozvednout prapor protireformace. A proto španělští Habsburkové byli nejméně vhodní k tomu, aby nabídli řešeni. Neboť Španělsko a Portugalsko se bojem proti islámu poislámštilo a jejich katolicismus reprezentoval pouze církev bojující a nikoliv církev milosrdnou. Sv. Dominik se první chopil inkviziční metly a sv. Ignác z Loyoly, se stehenní kosti dvakrát zlomenou, první položil na oltář svůj meč. A oba byli Španělé. A proto Latinská Amerika, ono dítě Pyrenejského poloostrova, není Abendlandem. Neboť Španělé a Portugalci jí mohli poskytnout pouze činný pól naší civilizace, zatímco onen trpný musela hledat v paměti jiných ras. A když jej nalezla, musela transformovat i ten činný. Aby tvořily celek.

A nakonec nám zbyly Britské ostrovy a problém Angličanů. Příčinou jejich odchylky je čas. Čas, který jim byl dopřán. Aby se po staletí vyvíjeli sami, bez zásahů zvenčí. Neboť na britskou půdu od r. 1066 nevstoupil vetřelec. Ať už proto, že vzedmuté vlny severního Atlantiku naháněly všem, s výjimkou Normanů, strach, nebo proto, že britští námořníci a později i letci byli zářivým štítem země, nebo konečně proto, že Bůh ochraňoval královnu. Jako roku 1601.

A tak ona geografická splendid isolation poskytla Britům šanci, aby dovedli nejdál onu symbiózu konkurence a kompromisu charakterizující Abendland. Symbiózu která rezultovala v princip svobody podnikání a princip dělby mocenských center. Neboť, i když britské dějiny jsou plné krutosti plamená a krve, vždy koneckonců přišla chvíle, kdy patová situace zastavila svářící se soky. Na kontinentu rozhodovala hru v té chvíli intervence ze sousední země. Zde triumfuje kompromis. A z něho plyne smysl pro indukci a nevraživost vůči deduktivním systémům. A proto Magna charta libertatum... r.1215, Oxfordské provize a z nich plynoucí parlament... r. 1258, rušení nevolnictví... 14. století, anglická reformace... r. 1534. A protože tato reformace nebyla projevem kolektivní vášně, ale spíše kolektivní shovívavosti vůči vášni jediného muže, je anglikánství nejvíce zralé pro návrat do náruče Církve.

A tak faktor času umožnil Británii, aby střežila Abendland pouze před mořem a oblohou. A možná, že právě ona trvalost vody a vzduchu nad ní, trvalost živlů, které zřejmě Angličany nejvíce formovaly, dala pak tomuto národu také víru v neotřesitelnou platnost určitých komodit a principů, které nacházel ve své tradici, a v precedens. A tak, i když v politickém a sociálním plánu neměli Angličané žádnou normativní morálku, chovali se amorálně méně, než by se dalo očekávat. A nakonec: samotné atributy britského života se staly normou pro zbývající svět.

Mám-li charakterizovat onu periodu života Abendlandu začínající někdy v patnáctém století a trvající dodnes, pak mi připadá vhodné jediné slovo: interregnum. Neboť jistota, která charakterizovala středověk a dodávala legitimnost jeho činům, je stále více nahrazována pocitem viny.

Jaspers mě přesvědčil, že existují čtyři druhy viny: kriminální, politická, morální a metafyzická. „Metafyzická vina je nedostatek absolutní solidarity s člověkem jako člověkem“. A Freud mi naznačil, že sílící pocit této viny je také rubem pokroku uskutečňovaného revolucemi. Neboť každá revoluce, latentně slibujíc totální osvobození libidinózních sil, nahradí pouze jednu formu represe represí jinou. A k nejlepším z těch, kteří nesou onen kříž metafyzické viny, promlouvá nyní Lévi-Strauss. A protože jeho slova jsou lahodná, plná kultivované vášně, interesantních poznatků a dialektických bonmotů, nasloucháme mu s rozkoší. Avšak ani jeho poselství, poselství viny Abendlandu, nenabízí řešení, které postihuje totalitu naší situace. Neboť jeho výzva neaktivizuje síly odporu, které jsou nutné ve chvílích velikého ohrožení. A nezbývá nám tedy nic jiného, než sytit se všemi zdroji touhy, které jsme našli podél naší, patnáct set let trvající cesty a nezapomínat nikdy na to, že couvneme-li od nich jenom na okamžik, pak kozácké hordy, islámská soudnictví a čínský kolektivismus nás mohou uvrhnout do inferiority, která je ještě horší než ta naše.

Výlučnost Abendlandu nespočívá v oné luzné vidině diachronního pokroku. Je dána docela prostě synchronní komparací s ostatními společenskými celky, které se zformovaly ve státní tvar. A zde, ač nerad, musím vyslovit svou skrytou myšlenku: otázka alespoň v sociálním plánu, nezní: „Co je dobré, a co zlé?“ ale „Co je lepší, a co horši?“ Domnívám se zcela upřímně, že ona druhá formulace, která je mi blízká, mohla docela dobře splynout z úst sv. Augustina, zatímco první formuloval Mání. A jestliže si položím ; tuto druhou otázku a zodpovíme jí tak, jak se o to pokouším, pak můžeme opět nabýt oné jistoty nutné k obraně. Teprve potom, ne po vítězství, ale po rozhodnutí bránit Abendland, můžeme porovnávat jeho skutečnost se svým individuálním ideálem Dobré Společnosti. A nacházet v této komparaci motiv ke změně a ne ke kapitulaci.

Nyní je snad už čas, vrátit se k oné výchozí historické epizodě a zjistit, zdali onen vtíravý pocit dějinné analogie nám ukazuje směr. Vraťme se opět do doby, kdy galeoty vedené Oručem a Chaireddinem Barbarossou křižovaly Středozemní moře, kdy dobývaly se zatvrzelou úporností ostrov za ostrovem a vytvářely v severní Africe souvislý pás moslimských států. Kdy Španělsko na vrcholu úspěchů conquisty Španělsko vedené císařem Karlem V., oním podivuhodným panovníkem, který v roce 1556 abdikoval na všechny své světské úřady, aby se mohl nerušeně věnovat kulinářství, tedy kdy Španělsko ztrácelo ve Středomoří jednu državu za druhou. Džerba, Tunis, Bizerta, Alžír, Tripolis ... Kdy Benátky s Janovem, zdegenerované v kupeckou čipernost, s vojenským rozpočtem strašně zanedbaným, nebyly schopny bránit Egejské moře.

Co bylo příčinou onoho moslimského boomu? Byla to nesvornost? Vždyť Španělsko bylo rdoušeno Francii, napadáno v Německu, odmítáno v Nizozemí a zrazováno v Itálii. A reformace vázala síly Habsburků. A Anglie se již vydávala na pochod. Ale na druhé straně, tato situace, i když dosti tristní, nebyla nikterak výjimečná. Neboť ona manifestace protikladných zájmů jednotlivých států Abendlandu byla a je přirozeným vyjádřením principu konkurence, který tvoří základ společenské smlouvy naší civilizace.

Byla to tedy ona krize vědomí? Krize, která oslabila pocit identity v protikladu k islámu? Nemyslím. Neboť právě Španělsko, které ve Středomoří přijímalo nejtěžší rány turecké šavle, bylo krizí postiženo nejméně. Nemluvě již o tom, že na ostrově Malta se zachovalo skvělé jádro rytířstva, johanité, kteří své svaté nadšení snoubili s dokonalou profesionalitou nejlepších námořníků té doby.

I když antagonismy v ekonomickém a sociálním plánu jistě přispěly k tíživé situaci Abendlandu, onu základní příčinu téměř dokonalé zkázy křesťanstva ve Středomoří musíme hledat jinde. Na druhé straně barikády. Pod prapory tureckého loďstva. Neboť zde bojovali svobodní muži. A na jejich lodích nebyl nikdo ukován k veslům. Neboť ta skvělá cháska, Oruč, Chaireddin, Hasan, Dragut ..., byli korzáry, kteří se nevázali žádnými společenskými makrostrukturami Vysoké Porty a svůj osud si vybrali víceméně dobrovolně. Ať už bojovali pro kořist, pro víru nebo prostě proto, že nacházeli v boji rozkoš, bojovali v prvé řadě pro sebe. A proto jejich dobrovolná volba nalézala důstojného soupeře pouze v rytířích sv. Jana, kteří také volili dobrovolně. A proto početnost korzárské komunity byla vždy větší, než oné rytířské. Protože dusné ovzduší despocie vyhánělo stále více mužů za hranice osmanského státu, kdežto Abendland nabízel svým synům příjemnější možnosti realizace, nežli odříkání a boj.

A tak paprsek naděje, o kterém jsem na začátku hovořil, odráží možná více ohně našich porážek, nežli lesk našich vítězství. Neboť ony porážky nám neuštědřila despocie, ale pospolitost, která byla svobodnější než ta naše. A svobodnější byla proto; že na chvíli zapomněla na tradice východního státu a společenský receptář koránu. A organizovala se podle pravidel militaristické demokracie. Podobně jako hordy Velké Stepi, husité nebo konečně jako pirátská komunita Francise Draka, která ve stejné historické periodě, pod praporem královny Alžběty, rozdrtila lépe vyzbrojenou a početnější španělskou armádu. Ale ve chvíli, kdy turecká korzárská pospolitost měla těžit z plodů, které získala bojem, začala opět působit paměť a tradice Východu. A pak dobytá území kalcifikovala v kaverny despocie. A oni mužové ze železa zdegenerovali bud‘ v božské panovníky nebo jejich otrocké poddané. A nebo dopadli ještě hůře, jako Chaireddin, který se. vrátil do osmanské říše a stal se admirálem. Zlatem oděnou, zbožňovanou loutkou, za jejíž hedvábné nitky tahaly harémové souložnice sultána. Neboť v této říši nebyly stavy, kortesy, nevládl zde ani kompromis, ani právo veta, ale pouze tíživý odér intrik v pařeništi morbidní harémové sexuality. A to byl začátek konce. A také příčina, proč rytíři sv. Jana uhájili v roce 1565 Maltu, i když bojovali s třicetinásobnou přesilou. A proč bylo turecké loďstvo zničeno u Lepanta léta Páně 1571.

Neboť despocie může proti demokracii postavit jen množství a kázeň. A i když region Abendlandu byl prakticky vždy roztříštěn na disparátní soubor svářících se států, a státy byly brázděny příkopy sociální nevraživosti, ona společenská smlouva, která je mu vlastní, staví bariéry represe tak šikovně a vhodně, že dostatečně velký počet mužů a žen vidí přísvit svobody. Přísvit stavu, kdy budou uspokojeny všechny potřeby. A proto pouze nezakotvené minority jsou motivovány nárazovým výbuchům vášně, toužící spálit ony bariéry. Kdežto ti ostatní nalézají uvnitř institucí Abendlandu příležitosti k realizaci tvůrčích sil. A tato situace může kompenzovat počet a souzvuk pochodového kroku. Protože princip ekonomické a intelektuální konkurence dával a dává těmto mužům a ženám vhodné nástroje, aby byli schopni obrany. Protože princip kompromisu jim poskytuje šanci dobrovolné volby, která ve chvíli, kdy je vybrán boj, stimuluje k větším výkonům, než slepá poslušnost.

A tak si můžeme pouze přát, aby v dobách marasmu, kdy apatie paralyzuje úsudek a víru, pozvedli Štít naděje muži ukutí z přesvědčení, jako johanité, a dali těm ostatním několik let času, aby si to všechno uvědomili a volili dobře.

  Pokus o poselství