Pokus pro mne

Freudisticky orientovaní pivaři vysvětlují všechno poruchami Hitlerovy potence ... jak to vlastně dělal Evě Braunové... Někteří z očitých svědků hovoří přesvědčivě o maloměšťáctví ... A Stalinovi potomci do omrzení memorují Dimitrovovu definici, která Bayreuth zaměňuje vlašskou operou. Kde ale zůstaly ty oltáře teroru, fascinující třpyt hrůzy? Orgiastické kulty smrtonosné vášně, ženoucí masy německých mužů a žen až za hranice lidských možností... Dunění kotlů, prorocký zvuk lur ... I když všechny tyto atributy národního socialismu odbydeme jako romantickou veteš, přesto nezměníme tristní skutečnost: během dvou tří let na dřeni Abendlandu vykvetla civilizace sycená z temných pramenů noci. Mimoběžná té naší ... A tak otázka: „Warum?“ mi připadá stále stejně naléhavá. Opět proto hledám onu religiozitu, která formovala nás i ty druhé. Neboť, koneckonců, spodní proud všech pospolitostí je hnán stejným mechanismem: „potřebou ochočit si smrt“.

A znovu tedy katolické poselství...

Řekl jsem všechno? A dostatečně naléhavě? Tak ještě jednou...

Individuální touha je vždycky protisociální. Antagonismus principu slasti a principu reality je zřejmě odvěký a stálý. Proto neměnnou konstantou každého společenského života je ona Durkheimova „contrainte“, a .nebo chcete-li, v jiném žargonu, „represe“, jak nás učí Freud. A pod tímto každodenním zápasem o věci vcelku prosté, z oblasti alimentárních a sexuálních potřeb, tam kdesi v příšeří imaginace a citu plápolá utajený střet: vědomí smrti a touha po trvání. A určující kontroverze má minimálně dvojný charakter: ,já“ proti „oni“ a ,já proti ,já“. Zatímco první z nich se řeší smyslem slova „My“, pak druhý tvoří obsah slova „Onen“. Tento druhý rozpor, podporován prvním, je jednou z potrav zbožnosti...

Divoká pýcha katolické víry vedla nás světem. S pochodní Ohně v pěstí. Neboť jedna komponenta katolické religiozity spočívá v podstatě na partnerském vztahu mezi Člověkem a Hospodinem Bohem. Oni pospolu uzavřeli Smlouvu. A náplní života je tedy čin. Smyslem smrti je vykoupení za naše činy podle Smlouvy. A láska Ježíše Krista toto strohé účetnictví zněžňuje kompromisem... svátostí pokání ... Nebylo nikde nikdy smlouvy tak silné a sociálně smysluplné. Neboť intrasubjektivní problém nachází řešení v intersubjektivních skutcích. Cílem řešení je maximální uspokojení všech potřeb. Zásadní protiklad oproti vírám z Orientu ... S jejich dualismem plodícím osudovou cykličnost, obludná kola času... A princip nirvány ... Stav, kdy potřeby nebudou uspokojeny, ale zaniknou.

V této Smlouvě spatřuji vše nutné. Lidství tak suverénní, že přes svou relativnost může spolupracovat s absolutnem..., zodpovědnost a dobrovolnost tohoto břemene..., nesmiřitelnost, která je zřejmě nezbytná, aby jedinec biologicky a sociálně uspěl, a milosrdenství a lásku, které staví této nesmiřitelnosti hráz. Aby chránila ty druhé. A také Milosrdenství a Lásku... to zvláštní právo na hřích.
Cíl dává davům důstojnost. „Má Ema mísu?“ Máma ji jí vzala. A katolický příboj se tříští o Skálu, kterou si sám vztyčil. Neboť katolické řešení se sytí nejen Smlouvou, ale také Obcí. Zjevenou obcí, obcí Pravdy. A tak jsme zase, koneckonců, doma.

Tak že by to bylo? Že by ta dospělost, manifestující se Smlouvou, byla hned vzápětí degradovaná infantilním hřadováním v Obci? Pokorou, ne před Bohem, ale před lidmi? Ne tak docela. Odsud až tam. A zejména: jak kdy. Neboť ona apoštolská obec, to jest katolická církev, jakkoliv má represivní funkce vlastní každé pospolitosti, ve svých nejlepších dobách byla a nyní opět je pospolitostí dobrovolnou. Všechen svůj aparát, privilegia hierarchie, energii indukovanou magickým řetězem věřících a usměrněnou preláty a mešní obětí, všechno co má, pak dává do služeb boje proti represi, kterou jsme si nevybrali. Do které jsme byli uvrženi prostě tím, že jsme se narodili tehdy a tam, nebo politickým vývojem, ekologickou situací, stářím, nemocí. V těchto šťastných dobách dochází k souzvuku Smlouvy a Obce. Neboť Obec je útočištěm, ve kterém je čerpána síla ke skutkům podle Smlouvy. A protikladem státu. Mé Polsko… A kontinuita struktur Církve nám dává minimálně jistotu trvanlivosti.

Katolická církev, společně s lenním systémem, vytvořila v naší civilizaci to podstatné. Projekt liberalismu... Nejenom ve smyslu onoho vznešeného tendování ke svobodě. Ale v prvé řadě ve smyslu jednoduchého politického programu, který říká, že musí existovat jisté autonomní oblasti mimo práva a nároky státní moci. A proto boj o investituru, kanonické právo, mýtus některých mučedníků... Jsem si zcela jist, že program liberalismu je nám vcelku bližší než program demokracie. Toto dědictví antiky. Ústící v ostrakismus. Neboť demokracie je vládou většiny, zatímco liberalismus je ochranou menšin. Každý z nás je koneckonců minoritou. Nebo jinak: Zatímco demokracie je smysluplnou formou anakratického nastolení politické funkce, pak liberalismus drží pod krkem výkon této funkce, který se musí dít, ať chceme nebo nechceme, katakraticky.

Nebylo tak tomu samozřejmě vždycky. Šestnácté století... Doba už zralá pro radikální změnu. Obec pravdy tak pevně zakotvená ve strukturách státního násilí, že... A kurevství některých prelátů... nenávist bídy... do toho Luther... cholerický klerik, sužovaný tělesnou žádostivostí. „Larvy zplozené slepým pudem nebo nezřízenou vášní“ zabydlí kouty jeho klášterní cely. A proto kupříkladu píše: ...“Nepožádáš jest přikázání, které nás všechny usvědčuje, že jsme hříšní, protože nikdo nemůže nepožádati, ať cokoliv proti tomu usilovně činí...“. A pak strach. Hrůza před trestem. Proto, jakkoliv se na to často zapomíná, jádrem a smyslem Lutherovy reformace nebyla oprava církve, odstranění zlořádu, ale zcela soukromý zápas o spasení. Neboť rozhodující úder není Lutherem veden proti Obci, ale proti Smlouvě. „... člověka ospravedlní, vysvobodí a spasí pouhá víra beze skutků...“. Základní axiom protestantství. Obec boří teprve, když sama nechce revidovat Smlouvu.

Heretikova imaginace, touha davu a hrabivost feudálů se slijí ve vítězící proud. Heretik se upokojí záhy v náručí sličné řeholnice Anny von Bora. Nasycen, odmítne rázně aspirace davu. Roku 1525. A zbudou mu jenom feudálové. To jest, koneckonců, státní moc, ona Schöpfungsordnung luteránů. Léta Páně 1527 svěří svoje sbory pod kuratelu vrchnosti: církevní vizitace kurfiřta saského Jana Fridricha. Marasmus tak dokonalý, že roku 1540 požehná Luther i bigamii Filipa Hessenského.

Co tedy vlastně zbylo? Z pokusu, který se tak velkolepě tvářil? Místo Obce, jejíž chybou bylo, že chtěla vládnout - církev ovládaná státem. Místo skutků podle Smlouvy - soukromá citová extáze. Takový Cranach... A tak vcelku, ona zuřivá energie, sycená touhou po naplnění určitých etických hodnot katolicismu, je usměrněna do sypkých písků mystiky. Zalévaných pivem. Ach Prusko... Mystiky bez jakýchkoliv mravních direktiv. Luteránství se tak stává sociálně smysluprázdné. Neboť katolický protiklad mezi společností a Obcí pravdy je vytěsněn protikladem mezi oikos a polis. Mezi soukromou zbožností a veřejnou konformitou s vrchností. Nacismus „rostl v půdě zkypřené luteránstvím“.

K sklízení zrna vede ovšem ještě dlouhá cesta. Na které svádí boje tři odlišné myšlenkové směry: katolicismus, luteránství a kalvinismus. Krom několika hybridů. Z nich v prvé řadě anglikánství.

Kalvín... Jurista vskutku ponurý. Opravdu hnusný. Nesnášenlivý až hanba. S kupeckou mazaností, suplující mu morálku. Tak třeba kardinálu Sadoletovi píše: „Což snad neviděli (kalvinisté), že když stavěli na pranýř Vaši lakotu, bylo velice nutno, aby se sami zavázali k zdrženlivosti a střídmosti? Jinak, že by se vystavili posměchu dětí?“ A k Lutherově nezodpovědnosti ještě premisa osudové determinace. Že právě oni byli vyvoleni. Hned na Počátku. A to jim stačí ke spasení. Krutá intolerance vůči těm, kteří nebyli vybráni. Ale, jakkoliv to nerad říkám, helvétská konfese uspěla sociálně lépe než ona augšpurská. Střízlivý prakticismus kalvinistických dogmat vcelku korespondoval s pragmatickými aspiracemi měšťanů. Puritánský morální kodex této víry, ať už byl nastolen z jakýchkoliv důvodů, zvyšoval jejich výkonnost. Instituce presbyterů sehrála, po počáteční vlně teokratické diktatury, jistou roli v demokratické organizaci společnosti. Díky tomu, že ve většině protestantských zemí nepředstavovali kalvinisté politickou majoritu, působila nesmiřitelnost a nesnášenlivost těchto „vojáků Kristových“ spíše jako kvásek, který orientoval stát k vnější expanzi. Odtud úspěchy Nizozemí, Švýcar a v prvé řadě anglosaských zemí. I když v Británii anglikánství mělo podstatnější roli. Onen zvláštní kompromis mezi všemi třemi ideologiemi, který je možná nejlépe zachycen v názvu anglokatolictví, používaném zejména v prostředí High Church party. Skutečnost, že anglicky panovník byl také hlavou anglikánské církve, ztrácí své stagnantní rysy v okamžiku, kdy král přestává doopravdy vládnout. To jest v gregoriánské periodě. A tak jediným autentickým státem kalvinistů je dnes Jihoafrická republika, terorizovaná brutalitou burské komunity.

Alespoň zpočátku se katolicismus brání vcelku úspěšně. Dogma je obohaceno tomismem a církevní praxe humanizována Erasmem Rotterdamským. A jezuité vykračují k boji. Několik vskutku velkých panovníků. Jako Karel V. Taky pár moudrých. Jako Ferdinand I. Skvostná záře baroka. Ale, koneckonců, katolické poselství, které tak přesně rezonuje pýchou šlechty a potřebami chudáků, nachází příliš málo adresátů v prostředí rodící se buržoazní vrstvy. Či přesněji, i když je nalezne, nabízí vcelku malou stimulaci ekonomickým aspiracím této skupiny. Neboť katolická církev, nepříliš poučena protestantskou krizí, se stále pevné drží svého místa ve strukturách státní represe. Tak katolické státy ztrácejí zvolna krok se sprintem protestantských zemí. Neboť i luteránství se čas od času podílí na společenském úspěchu. Alespoň tím, že nepřekáží ambicím nadaných panovníků bez morálních skrupulí. Jako byl velký kurfiřt Fridrich Vilém a nebo tvůrce pruské moci Fridrich II. A poslušnost luteránských věřících pomáhá uskutečňovat jakékoliv jejich záměry.

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století je rozdělení rolí vcelku jasné. Katolicismus je konformní s principem aristokratismu, kalvinismus tenduje k samosprávě a luteránství, alespoň ono severoněmecké, k diktatuře. Rapidní cesta dolů. Ve všech třech případech. Neboť průvodní univerzalismus a ona jednota principu vzpoury a principu služby jsou vepsí. Nastává doba nových náboženství. Těch náhražkových, jak je nazval Dawson. Hledajících v časoprostoru to, co může být tušeno pouze mimo něj. Pokrok, Práce, Profylaxe ... a nebo taky: Revoluce, Rekonstrukce, Rehabilitace. Ale k něčemu to bylo dobré. Tím, že v souboji sakrální kontra profánní dočasně vítězí druhý protivník, uvolňují se výrobní síly nebývalé brizance. Pára, elektřina, systémy komunikace... Změny tak zásadní, že přechází zrak. A z nich plyne dějinný optimismus. Jedinec pak, zbavený totožnosti v Obci, hledá ji v individualismu a spolkaření. Ztráta Smlouvy, to jest ztráta šance přetrvat svou smrt, se léčí rozšafně prolongací existence v Majetku, Díle, Dětech. Také jeden z důvodů, proč vzrůstá hospodářské bohatství, rozmanitost umělecké tvorby, populační přírůstek. I když samozřejmě těch důvodů zde bylo víc. Z nich v první řadě: racionalismus, ta zvláštní složka katolické pýchy, která, není-li součástí celé té směsi, je příliš cítit technikou. Lidská důstojnost a důvěryhodnost se proto hlavně čerpá z plodů rozumu. Ale noční můry, jakkoliv jsou potlačeny nízko, stále zrychlují svůj let. Lautréamont, Böcklin, Klinger... Ten věčný rozpor mezi Já“ a Já“. Na jehož stránky poukazuje jenom Freud. Protože ani jeho terapie nemůže nabídnout nic jiného než rozum, pochopení, je tento rozpor neřešen. Prolamuje si pak cestu z noci do dne tím, že radikalizuje rozpor mezi Já“ a „Oni“: první světová válka a následná vlna sociálních bouří. Agresivita tak velká, že po ní tři sta let nebylo v Abendlandu slechu. Ale stále zde ještě existují tabu a sadomasochistické excesy se kryjí racionalistickými znaky. A výsledek? Je zřejmě nutná repríza. Neboť religiozita, řešící rozpor mezi Životem a Smrtí, se vzdává stále více svého místa. Jak u vítězů, tak u poražených ji střídá jiná symbolika: sociální spravedlnost, případně sociální charita. Tento recept by snad byl měl naději na dočasný úspěch, kdyby zde bylo bývalo všeho dostatek.

Přichází doba luteránské sklizně. Domácky pěstovaná mystika teď lačně saje z nových znamení. Na místo slova Smrt je dosazeno Žid, magie Černých Mší je vystřídána kultem Krve a spočinutí Lásky je vytěsněno titanismem Vůle. A všechno pěkně s jednotným velením. Neboť infantilita novoluteránů, ať už ve světské nebo mimosvětské oblasti, se dožaduje archaické formy vlády. S jediným fotrem v čele potomků. Který by nabídl saturaci potřeb v podstatě jenom za to, že mu budou věřit. A on ji nabízí. S jistotou média. Které ví, že vášeň přikazuje změnit směr. „Do hlubin noci“. Pryč od Abendlandu, do pyramidálních struktur otrokářů a otroků. Kde právě oni budou těmi prvními. To byla zřejmě košer nabídka. A zcela upřímně, kdo z nás nezatoužil v skrytu být pánem několika sličných otrokyň? „Má algolánie“. A k tomu všemu ještě pletichy protestantů a Ernsta Thälmanna, mánie legitimity u sociálních demokratů, zblbělá nechápavost konzervativních politiků. A co nejhoršího: ještě nikdy nesestoupila katolická církev tak nízko, jako za pontifikátu těch dvou Piů. 20.7.1933 - konkordát, který v podstatě zrušil dosud platný zákaz vstupu katolíků do nacistické strany... Pius XI. a po něm ještě horší nástupce Jemuž proněmecký sentiment umožní tolerovat likvidaci Židů. Jenom statečnost nižšího kléru, bezpočtu farních knězi, si zasluhuje úcty. Tak třeba probošt Lichtenberg, který se při svých mších modlíval za Židy a vězně koncentračních táborů, který chtěl ošetřovat Židy v lodžském ghettu a zemřel nakonec v transportu do Dachau. Ale řekneme si to přímo, teprve krach papežství ve střetu s nacismem poučil Církev o tom, že nemůže-li stát nad jistou formou státu, pak musí kráčet přímo proti ní. Možná, že tato zkušenost je nejcennějším ziskem střetnutí s nacismem.

Hned na počátku jsem napsal, oč mi tady běží. Nehledám pravdu ... Té je všude plno ... Struktury idiosynkrazií, přediva afinit... ty bych poznal rád.

Tak třeba středověk...

Smyslná oblost některých výrazů z fortifikační terminologie ... Například: barbakán. Nebo z jiného soudku.... Svíce ... Svíce, z niž odkapává čas... Svíce, ten utěšitel řeholnic... A celá řada dalších věcí, o kterých se zde ostýchám už vyprávět.

Také Německo, zvláště to nacistické, mě omamuje zvláštním pachem. Výpary tratoliště krve... Ano, zde jsme možná u podstaty věci, kterou marxisté soustavně zamlžují substantivem „fašismus“. Neboť neexistuje žádná souměřitelnost mezi politickými systémy reprezentovanými jmény Mussolini, Horthy, Franco na straně jedné a Hitler na té druhé. Koneckonců, v průběhu dvaceti let fašistické diktatury bylo v Itálii popraveno za politické delikty méně než šedesát lidí. Povětšinou za úspěšné atentáty. Jistě, některé atributy jsou u obou typů diktatury stejné. Politická brutalita snažící se překrýt konkurenci a kompromis. Ekvivalentní sociální zázemí. Hysterie středního stavu. Ale pouze v případě Německa jde o „absolutní odklon“. O rozchod s Abendlandem, který je stvrzen do té doby nevídaným rituálem obětí: šest miliónů Židů a šest set tisíc Cikánů na oltář nenasytné modly.

A tak se opět ptám: Řekl jsem všechno? A dostatečně naléhavě?

Neboť nevěřím, že nás mohou zničit nájezdy z Východu. To pravé nebezpečí, to slídí uvnitř našich plotů.

  Pokus pro dvě