ABENDLAND

Pokus o osvojení
Pokus o perspektivu
Pokus o poselství
Pokus pro mne
Pokus pro dvě
Na okraj jedné posedlosti (M.Drozd)

Na okraj jedné posedlosti

Pamatuji se dobře na léta 1982-1985, kdy Vodák nad pobryndanými stoly hospod v Praze a Brtníkách nám s podivným leskem v očích šeptal do ucha svou vizi Abendlandu. Vydalo by to na hospodskou ságu či průvodce pohostinstvím. V hospodě u Karla IV. za pražským železničním mostem vedli jsme rozpravy o Čase, U modré štiky o levici třicátých let, v hospodě u Rudolfa v Brtníkách s námi sedával přízrak Clauda Léviho-Strausse, v Plzeňském dvoře Carl Gustav Jung a U Pešků surrealisté a hermetici...

Kritický věk kolem čtyřicítky nás obcházel a posléze obešel všechny a bylo to znát: Nikde nic, bobtnající idiosynkrazie, otupělé pudové náklonnosti, tu a tam StB a ovšem - vize. Prokletý básník a notorický sebevrah Šebek nás vedl mrazivým ránem k Brtnické křížové cestě a prosincový vítr mu z úst trhal děsivá poselství: „... samota a zima“. My ostatní jsme na tom byli přece jen líp. Topiči, skladníci, programátoři a hlídači, fyzik. Svět samoty a zimy, skutečný svět Šebkův i Célinův, byl světem, o němž jsme věděli, ale jestliže jsme na něj pomýšleli, pak jen jako na poslední možnost. Přednost jsme samozřejmě dávali samotě.

Šeptáni fyzika Vodáka dostalo záhy podobu textu. Hospody ožily: Text patří do oblasti mýtů, kam se podělo analytické myšleni? Anebo: Na intelektuální obloze českého prostředí zfrustrovaného marným čekáním na lepší časy se objevila mýtická země. A dál: Vyznání víry nepochybně nemusí respektovat logiku, ani smysl událostí. Ale také: Abendland není ani mýtická, ani vysněná společnost. Je to velmi konkrétní situace.

Text vycházel v domácí strojopisné edici Auroboros, která začátkem sedmdesátých let vydala další překladovou verzi Zvířecí farmy a 1984. Překladových textů za ta léta přibylo: Georges Bataille, Julien Gracque, francouzští surrealisté a nakonec Historie moderního světa Paula Johnsona, jejíž poslední kapitola vyšla v září 1989. Byla to poselství Abendlandu autentického, k nimž se pojila i voláni Abendlandu extra muros: sebevrahovy verše, povídky zednického přidavače, skladníkovy detektivky, esej Gog a Magog socioložky z akademie věd. Reagujíc na abendlandské sešitky, právě ona píše: „... v kritickém věku kolem čtyřicítky objevuje se nutkavá potřeba vracet se k začátkům. Potřebu vracet se můžeme ovšem přehlušit zbrklým útěkem do neznáma. Končívá zlámaným vazem nebo nohou v sádře. Pak následuje zdlouhavá sebelítost, která je neodpornějši odrůdou stáří.“ Místo nohy či vazu, prolomila se Berlínská zeď. Auroboros skončil spolu s ní.

Poslední část abendlandského textu nikdy nevyšla. Autor ji namluvil na stařičký magnetofon a nechal kolovati jako proslulé láhvi s glycerínem. Z pásky tehdy promlouval vzteklý hlas majitele chalupy v Šluknovském výběžku. Brtníky, před padesáti lety prosperující městečko bohatého společenského života, jsou dnes jen vzpomínky na zašlou slávu, zbouraný kostel, zarostlá a zpourážená křížová cesta, útulky mongoloidních potomků Abendlanďanú. To už nemohl být šepot, byl to řev. Jenomže každý řev je trochu i nadsázka, a tak slyším seriózní historiky, ideology levice i pravice, literární pamětníky, kteří si připomenou Milana Nápravníka a jeho Moták. Vodákův Abendland je také moták a cosi mi říká, že jím zůstává i dnes, kdy kraj, k němuž se vztahuje, otvírá svou náruč. Moták nemá čas na servítky. Píše se ve stavu nouze.

Miroslav Drozd