Na okraj jedné posedlosti
Pamatuji se dobře na léta
1982-1985, kdy Vodák nad pobryndanými stoly hospod v Praze a Brtníkách
nám s podivným leskem v očích šeptal
do
ucha svou vizi Abendlandu. Vydalo by to na hospodskou ságu či průvodce
pohostinstvím. V hospodě u Karla IV. za pražským železničním mostem
vedli jsme rozpravy o Čase, U modré štiky o levici třicátých let,
v hospodě u Rudolfa v Brtníkách s námi sedával přízrak Clauda Léviho-Strausse,
v Plzeňském dvoře Carl Gustav Jung a U Pešků surrealisté a hermetici...
Kritický věk kolem čtyřicítky nás obcházel a posléze obešel všechny
a bylo to znát: Nikde nic, bobtnající idiosynkrazie, otupělé pudové
náklonnosti,
tu a tam StB a ovšem - vize. Prokletý básník a notorický sebevrah Šebek
nás vedl mrazivým ránem k Brtnické křížové cestě a prosincový vítr
mu z úst trhal děsivá poselství: „... samota a zima“. My ostatní
jsme na
tom byli přece jen líp. Topiči, skladníci, programátoři a hlídači,
fyzik. Svět samoty a zimy, skutečný svět Šebkův i Célinův, byl světem,
o němž
jsme věděli, ale jestliže jsme na něj pomýšleli, pak jen jako na poslední
možnost. Přednost jsme samozřejmě dávali samotě.
Šeptáni fyzika Vodáka dostalo záhy podobu textu. Hospody ožily: Text
patří do oblasti mýtů, kam se podělo analytické myšleni? Anebo: Na
intelektuální obloze českého prostředí zfrustrovaného marným čekáním
na lepší časy
se objevila mýtická země. A dál: Vyznání víry nepochybně nemusí respektovat
logiku, ani smysl událostí. Ale také: Abendland není ani mýtická, ani
vysněná společnost. Je to velmi konkrétní situace.
Text vycházel v domácí strojopisné edici Auroboros, která začátkem
sedmdesátých let vydala další překladovou verzi Zvířecí farmy a 1984.
Překladových
textů za ta léta přibylo: Georges Bataille, Julien Gracque, francouzští
surrealisté a nakonec Historie moderního světa Paula Johnsona, jejíž
poslední kapitola vyšla v září 1989. Byla to poselství Abendlandu autentického,
k nimž se pojila i voláni Abendlandu extra muros: sebevrahovy verše,
povídky zednického přidavače, skladníkovy detektivky, esej Gog a Magog
socioložky z akademie věd. Reagujíc na abendlandské sešitky, právě
ona píše: „... v kritickém věku kolem čtyřicítky objevuje se nutkavá
potřeba
vracet se k začátkům. Potřebu vracet se můžeme ovšem přehlušit zbrklým
útěkem do neznáma. Končívá zlámaným vazem nebo nohou v sádře. Pak následuje
zdlouhavá sebelítost, která je neodpornějši odrůdou stáří.“ Místo nohy
či vazu, prolomila se Berlínská zeď. Auroboros skončil spolu s ní.
Poslední část abendlandského textu nikdy nevyšla. Autor ji namluvil
na stařičký magnetofon a nechal kolovati jako proslulé láhvi s glycerínem.
Z pásky tehdy promlouval vzteklý hlas majitele chalupy v Šluknovském
výběžku. Brtníky, před padesáti lety prosperující městečko bohatého
společenského
života, jsou dnes jen vzpomínky na zašlou slávu, zbouraný kostel, zarostlá
a zpourážená křížová cesta, útulky mongoloidních potomků Abendlanďanú.
To už nemohl být šepot, byl to řev. Jenomže každý řev je trochu i nadsázka,
a tak slyším seriózní historiky, ideology levice i pravice, literární
pamětníky, kteří si připomenou Milana Nápravníka a jeho Moták. Vodákův
Abendland je také moták a cosi mi říká, že jím zůstává i dnes, kdy
kraj, k němuž se vztahuje, otvírá svou náruč. Moták nemá čas na servítky.
Píše
se ve stavu nouze.
Miroslav Drozd
|